KOLO
A všecko bylo už a všecko bude znova...
Bolestný výkřik každý, touha básníkova,
sny toužné srdcí mladých, když jim otvírá se
zjevení života a v ranní svítí kráse,
kvil matek teskný, dětí mazlivý hlas měkký,
zpěv vášně, zubů skřípot zoufáním a vzteky,
a kladiv údery a mečů znění jasné
a šepot trhaný, když rvaná naděj hasne –
a co víc ještě prudce prošumí nám duší
a všecko, všecko to, co člověk sní a tuší,
a všecko to, čím zápasí a hřeší,
a všecko to, čím míjivě se těší,
zda neprochvělo dávno tisícerou hlavou
a neopilo vlnou šumnou, bouřně žhavou
a neubilo miliony?
[45]
Neboť žití
odvěkým kruhem ve tmy neznámé se řítí,
je věčně stejné v neustálé změně;
to píseň nesmrtná, jež chví se neskončeně
a hlasů nespočetných tóny jsou v ní slity –
Ó, zdali neslyšíš, že tisíceré vryty
jsou stopy v naši zem, jež rodí nás i skryje,
že vzduch, jejž dýcháme, je jedna symfonie
všech hlasů pradávných už před dávnými lety?
Ó, slyš... a zachytíš znov slova, sloky, věty
stesku i lásky, pochyb, naděje i síly,
čím lkalo zoufání, čím touhy hovořily,
šeptala oddanost a pevně řekla víra.
Neb věčně život rodí se, nic neumírá.
To refrén věčný je, to sinajská jsou slova.
A všecko bylo již a všecko bude znova.
[46]