STROM.

STROM.
Stál v lese tmavý. Kol jeho hlavy proud větrů naříkavý se honil a úkrytu hledal. V něj blesky bily, lijavce dštily, on však pln hrdé síly jen haluze k nebesům zvedal. Stál zpříma více vždy do lítice, ať rány padajíce hruď zryly mu v divoké vřavě, po boji smělém šum otřás’ tělem, zněl ve větvoví celém – a v hrdé stál poznovu slávě. Vstříc po té změně vzpjal roztouženě jak ženich k mladé ženě své náručí pozdravům světla; paprsky chytal, je tiše vítal, až zlatý déšť se kmital a po větvích duha se spletla. 15 Tu jednou z rána bouř rozpoutaná lesního bila pána, a blesků vztek surově lítil, rozťal jej v půli barbarskou zvůlí, až jiskry vyšlehnuly a strom jak pochodeň svítil. Což divým hněvem vzkřik proběh’ dřevem, až prudkým větví zpěvem ten výkřik zněl do kola sborem! Tak v celém lese v drtivém děse vše slyší, jak se třese strom hořící posledním vzdorem. ...A teď se vzpíná jen spálenina, jak ruka temná, siná, jež ve prudkém protestu sklána; však stojí přece, spálené plece, tu zpříma na pasece, a ve slunci černá se rána. 16 ...Ano, tak žíti jak strom, jenž chytí svých větví tuhou sítí vztek bouře, když v koruně hřímá, nepadne k zemi, silami všemi vzdor šumí haluzemi a ve skonu stojí přec zpříma! 17