IMPROVISACE ZA TESKLIVÉ NOCI.
I.
Noc temnem bezedná; déšť ve skla oken bije
a vichr bezuzdně se válí po polích.
Jak bolest divoká a stesk když duši zryje,
že za výbuchem pláče hořký tryskne smích,
tak kvílí jeho sten a stromů ve větvoví
se láme, odražen zas do oken se vrhá,
udeří, v bezmocném jen vzteku rámem trhá,
pár hesel zoufalých ti ochraptěle poví
a zas se svíjí v tmách.
Nic nevidíš, jen moře
tvrdého černa, jak je deště protne šleh,
nic necítíš, jen tíhu, širé na prostoře
jak v beztvárných se klade obrysech.
To chvíle mučivá, kdy myslíš na sebe,
kdy zadíváš se znovu vlastní ve hlubiny,
kdy náhle v duši cosi zazebe
a zabolí. Tvůj život mdlý a nehostinný
vyvstane před zraky, a je ti čehos líto,
co mohlo jinak být a nikdy nebude – –
Tvé osamocení teď hovoří to
a větrů pláč a deště krůpěje,
jak po skle stékají. – A bolest tajná,
již přemáhal jsi, bil a stlumoval,
teď v zrak se zadívá a hlavou zachvěje
25
a mozkem jenom šumí jakýs citát z Heina,
jenž tlumočil ti vlastní duše žal:
Doch„Doch fall’ ich unbesiegt und meine Waffen
sind nicht gebrochengebrochen, nur mein Herze brach.“
To chvíle taková, kdy bolest usnout nedá,
kdy duše ubitá se chví a tesklivá,
kdy tíseň drtivá se ve hlubinách zvedá,
kdy oko v úzkostech se do tmy zadívá,
kdy vidíš, tvoje sny jak roztříští se jednou,
kdy světla nechápeš, jen tíhůtíhu úderů,
svou cestu v dálkách vidíš, šerou, bezvýslednou,
a bědně prohránu svou sílu veškeru –
a touha bláznivá v těch těžkých hodinách
se rodí: Vstát a vyjít, chodit ulicemi,
bez cíle, bez vědomí, větrem, v tmách,
a volat s krví v očích divě do noci
svou žhavou nenávist a pohrdání všemi
a zuby jenom skřípat v chabé bezmoci – –
II.
A to je všecko? Cesta bědná
v neznámo kalné z neznáma,
kde jakás síla bezohledná
lednýma bije rukama,
ten věčný vzlyk, jenž vysmívá se
biblickým chvalám souladu,
ten květ, jenž v pomíjivé kráse
už nese vůni západu,
26
ten stálý úder z tajných dlaní,
ten chmurný závěr v dění všem,
to přísných sudeb hrozné zrání –
to nazýváme životem?
Kdo větším nám je nepřítelem?
Má tvrdou ránu na náš vzdech,
má úsměšek jen v zraku stmělém,
když jdeme k němu v úsměvech.
A jedna prudká bolest láme
tím hořkým proudem v závrati,
že tolik jemu v obět dáme
a málo tak nám navrátí.
III.
....Stín...Stín podivný a tvrdý světnicí se protáh’,
beztělý, živý stín... Já cítil jsem, jak dlouze
se vlnil kolem mne, já jeho dotek cítil,
já poznal, jak mi hledí v moje zřítelnice,
já slyšel, jak se kdosi v malé jizbě zasmál
řezavým, krutým smíchem suchých ironiků –,
pak těžký sten se vřezal do temna a v ohlas
lkavého větru, povzdech hluboký a dlouhý,
až příliš dlouhý, nepravdivý, vysmívavý –
A jasno bylo mi: Stín nyní paroduje
úzkosti moje, zjitřený stesk, tíseň, bolest
a stejně vysmívá se líčeným tím vzdechem
jak smíchem jízlivým –
27
Zas přišel’s, stíne,
chladný a přísný hoste zachmuřených nocí,
ty šerý vysměvači duše rozjitřené,
jenž svistem výsměšků a chladem hovoříš mi
v bouři citů zvlněných?
Zas přišel’s, stíne,
rozume suchý, smutný, výčitko ty stálá,
jenž radost otrávíš řezavou analysou
a ránu prohloubíš tím úšklebkem a mrazem
upřených pohledů?
...A náhle v chvíli jedné zmizelo mi všecko –
Kams do závratných hlubinhlubin, cítil jsem, že padám,
a v jeden obrovský vír, v jeden těžký chaos
svět celý sléval se. A doba, místo, prostor
v té chvíli přestaly v mém mozku existovat,
jen hučení se neslo jako velikých vod,
jak hluboký šum černých, věkovitých hvozdů,
v němž tónů nerozeznáš. Proudy hučí... Duní
jak hřmění mezi horami... Ten příboj valný
odkudsi z dálek tryská, nesmírný a chmurný,
do pusté hlavy bije, prochází jí zcela,
z temnoty rodí se a zaniká zas v temnu –
A cítil jsem, že moře hlasů velké, hrozné
z neznáma vlní se. Všech lidských hlasů příval,
jež za zoufalých hodin ze hlubiny tryskly,
to zahřměl nyní v rhytmu neobsáhlých proudů –
Vzkřik žhavý bolesti i tiché zaúpění,
28
vzlyk za noci i kletba surová a mstivá,
šept modliteb, jež křehce, oddaně se nesly
ku prázdným nebesům, mdlým, olověně šedým,
i zakřiknutý vzdech, jenž v zárodku se zlomil
už na rtech sevřených –
vše spojilo se, slilo
a valilo jak uragan. A z tmy se nořil
tisíců pohled, stíny tisíců se chvěly
v zvlněném hřmění tom, dav postav nespočetný,
a zraky všech jsem cítil na dně duše svojí,
jak pálily a leptaly – Zrak suchý matek,
zrak zarosený milenek i pohled dětí,
podlité krví oči, strhané a sprahlé,
i oči těch, kdož nesou svoje odsouzení
bez věty, nezlomeně, všecky jako jehly
ve víru světélkovaly.
A proud se valil
nový a nový, zpěvem nestlumeným třásl
se temný vzduch a stále ze hlubin stoupal
mrak lidské bídy, děsu, bolesti a hrůzy,
mrak bez začátku, konce, od pólu až k pólu,
mrak napojený děsem, zoufáním a hořem,
mrak hlasů zápasících; divých, nezladěných,
běsnících, šílících...
29
I svůj hlas postřehl jsem
v té bouři, tenký výkřik úzkostí a pochyb,
jenž zněl jak houslí ševel v hřmění rozvášněném,
jak ptáka zatikání v řevu, závan trávy
ve velkolepé písni zvonů uvolněných –
chvěl třesavě se, ubit vteřinu se zvedal,
...zas plachý tón...
a příval obrovitým spádem
jej pohltil a duněl do temna a z temna,
mrak lidské bídy, děsu, bolesti a hrůzy.
IV.
....Ta...Ta divná chvíle přijde vždycky,
když v myšlenkách se sešeří:
sen závratný a utopický
hladinu duše rozčeří.
A všecky možné hypothesy
ti prudce hlavou proletí –
to sen je bez hranic a mezí
a s věrou, jež je u dětí.
Z dnů zatopených kalem špíny,
z chvil zoufalých a zjařmených
svět vyvolati chceš si jiný
duchů a lidí blažených,
svět svobodný, kde soudruh druha
v bratrské lásce pozdraví,
kde nezazvoní pouta tuhá,
v nichž duch i tělo churaví,
30
svět svobodný, kde myšlenka si
volnýma vzlétne křídloma,
kde bílou záři neuhasí
spleť starých dogmat pitomá,
ten svět, jak snily dávné hlavy
v horečných visích po věky,
jenž jako přelud mihotavý
let tisíce je daleký.
Óh, schytat vlny žhavých hlasů,
jež zmítaly se v hořkých snech
a marně nových věků krásu
čekaly v smutku, v bolestech,
óh, slíti v jeden dravý příval
tíž lidské bídy veškeru,
jenž rudým by se proudem slíval
v děsivou revolt nádheru –
...eh, utopie nesmyslné –!
Tma na nebi, mrak táhne jím,
a dálky tvrdých stínů plné
se netřesou hvězd jiskřením –
A přece buší zas a zase
v mdlou hlavu nápěv absurdní:
...Tak ožíti, až rozeplá se
v obzorech slunce nových dní!
31
Až v zjevený čas záře čistá
svět celý jasně prostoupí,
až tisíců krev světlo schystá,
sám sebe člověk vykoupí,
až starých pověr nad troskami
zem zaslíbená vyvstane
a nový květ až srdce zmámí
úzkostné, věky týrané!
Zvon temnou kletbou nezaduní
v reflexy chmurné mrtvých svíc,
nad bezednou a prázdnou tůní
nezalká duše zoufajíc!
Z všech dálek bude pozdrav splývat,
vzduch rozšumí se pocely,
stvol, tráva, strom – vše bude zpívat:
Člověče, bratře, příteli!
Což v novém, mohutnějším vzpětí
i obloha se rozklene,
což sladko bude pohlížeti
v sluneční toky zvlněné!
Což uvolněné děti hroudy
krev novou v žilách ucítí,
což bude závratno v ty proudy
se vnořit, plně vyžíti!
32
V.
...A prší, prší stále – – Hlava unavená
v tmu dívá se, kde vítr vztekle bičuje
strom sedraný... Jak větrů šílený hlas sténá,
jak píseň zahořklou a tesknou žaluje,
jak monotonně o sklo krůpěje se tříští,
vše splývá v šum...
Tvá mysl bloudí v daleku,
a rozechvělé přeludy o kráse příští
a o slíbených zemích, které člověku
údělem budou ve dnech příštích formací,
se trhají jak příze bílé pavučiny –
Proud strašných bolestí, v nichž lidstvo krvácí,
nesmírná tíha věků za neznámé viny
a všecek chmurný stín, jenž duši vyssává,
jdou stále s člověkem. – Ne, jeho cesty stmělé
věk dlouhý nerozzáří svatá záplava,
ne, dlouho neuvidí člověk spasiteléspasitele...
Ty drobný atome, jenž s gestem zoufanlivým
svou úzkost duše drobné vrháš v dění světů,
ty tečko mizivá, s té písně rhytmem živým,
závratným, hrozným svou chceš pojit větu?
33
...A přijde chvíle taká, kdy i slyšíš rád
divoký výkřik vichru v zachmuřené pláni,
kdy hudbou drsně vlídnou zní ti jeho spád,
jak jindy hlahol zvonů šerem za klekání,
kdy v mozek dopadá ti úder krůpějí
tmou zrozených a v tebe udeřených temnem
tak shodně, přátelsky, jak v máji smáčejí
když skráň ti teplá mžení v pozdravení jemném.
34