IMPROVISACE ZA TESKLIVÉ NOCI.

Vojtěch Martínek

IMPROVISACE ZA TESKLIVÉ NOCI.
I.
Noc temnem bezedná; déšť ve skla oken bije a vichr bezuzdně se válí po polích. Jak bolest divoká a stesk když duši zryje, že za výbuchem pláče hořký tryskne smích, tak kvílí jeho sten a stromů ve větvoví se láme, odražen zas do oken se vrhá, udeří, v bezmocném jen vzteku rámem trhá, pár hesel zoufalých ti ochraptěle poví a zas se svíjí v tmách. Nic nevidíš, jen moře tvrdého černa, jak je deště protne šleh, nic necítíš, jen tíhu, širé na prostoře jak v beztvárných se klade obrysech. To chvíle mučivá, kdy myslíš na sebe, kdy zadíváš se znovu vlastní ve hlubiny, kdy náhle v duši cosi zazebe a zabolí. Tvůj život mdlý a nehostinný vyvstane před zraky, a je ti čehos líto, co mohlo jinak být a nikdy nebude – – Tvé osamocení teď hovoří to a větrů pláč a deště krůpěje, jak po skle stékají. – A bolest tajná, již přemáhal jsi, bil a stlumoval, teď v zrak se zadívá a hlavou zachvěje 25 a mozkem jenom šumí jakýs citát z Heina, jenž tlumočil ti vlastní duše žal: Doch„Doch fall’ ich unbesiegt und meine Waffen sind nicht gebrochengebrochen, nur mein Herze brach.“ To chvíle taková, kdy bolest usnout nedá, kdy duše ubitá se chví a tesklivá, kdy tíseň drtivá se ve hlubinách zvedá, kdy oko v úzkostech se do tmy zadívá, kdy vidíš, tvoje sny jak roztříští se jednou, kdy světla nechápeš, jen tíhůtíhu úderů, svou cestu v dálkách vidíš, šerou, bezvýslednou, a bědně prohránu svou sílu veškeru – a touha bláznivá v těch těžkých hodinách se rodí: Vstát a vyjít, chodit ulicemi, bez cíle, bez vědomí, větrem, v tmách, a volat s krví v očích divě do noci svou žhavou nenávist a pohrdání všemi a zuby jenom skřípat v chabé bezmoci – –
II.
A to je všecko? Cesta bědná v neznámo kalné z neznáma, kde jakás síla bezohledná lednýma bije rukama, ten věčný vzlyk, jenž vysmívá se biblickým chvalám souladu, ten květ, jenž v pomíjivé kráse už nese vůni západu, 26 ten stálý úder z tajných dlaní, ten chmurný závěr v dění všem, to přísných sudeb hrozné zrání – to nazýváme životem? Kdo větším nám je nepřítelem? Má tvrdou ránu na náš vzdech, má úsměšek jen v zraku stmělém, když jdeme k němu v úsměvech. A jedna prudká bolest láme tím hořkým proudem v závrati, že tolik jemu v obět dáme a málo tak nám navrátí.
III.
....Stín...Stín podivný a tvrdý světnicí se protáh’, beztělý, živý stín... Já cítil jsem, jak dlouze se vlnil kolem mne, já jeho dotek cítil, já poznal, jak mi hledí v moje zřítelnice, já slyšel, jak se kdosi v malé jizbě zasmál řezavým, krutým smíchem suchých ironiků –, pak těžký sten se vřezal do temna a v ohlas lkavého větru, povzdech hluboký a dlouhý, až příliš dlouhý, nepravdivý, vysmívavý – A jasno bylo mi: Stín nyní paroduje úzkosti moje, zjitřený stesk, tíseň, bolest a stejně vysmívá se líčeným tím vzdechem jak smíchem jízlivým – 27 Zas přišel’s, stíne, chladný a přísný hoste zachmuřených nocí, ty šerý vysměvači duše rozjitřené, jenž svistem výsměšků a chladem hovoříš mi v bouři citů zvlněných? Zas přišel’s, stíne, rozume suchý, smutný, výčitko ty stálá, jenž radost otrávíš řezavou analysou a ránu prohloubíš tím úšklebkem a mrazem upřených pohledů? ...A náhle v chvíli jedné zmizelo mi všecko – Kams do závratných hlubinhlubin, cítil jsem, že padám, a v jeden obrovský vír, v jeden těžký chaos svět celý sléval se. A doba, místo, prostor v té chvíli přestaly v mém mozku existovat, jen hučení se neslo jako velikých vod, jak hluboký šum černých, věkovitých hvozdů, v němž tónů nerozeznáš. Proudy hučí... Duní jak hřmění mezi horami... Ten příboj valný odkudsi z dálek tryská, nesmírný a chmurný, do pusté hlavy bije, prochází jí zcela, z temnoty rodí se a zaniká zas v temnu – A cítil jsem, že moře hlasů velké, hrozné z neznáma vlní se. Všech lidských hlasů příval, jež za zoufalých hodin ze hlubiny tryskly, to zahřměl nyní v rhytmu neobsáhlých proudů – Vzkřik žhavý bolesti i tiché zaúpění, 28 vzlyk za noci i kletba surová a mstivá, šept modliteb, jež křehce, oddaně se nesly ku prázdným nebesům, mdlým, olověně šedým, i zakřiknutý vzdech, jenž v zárodku se zlomil už na rtech sevřených – vše spojilo se, slilo a valilo jak uragan. A z tmy se nořil tisíců pohled, stíny tisíců se chvěly v zvlněném hřmění tom, dav postav nespočetný, a zraky všech jsem cítil na dně duše svojí, jak pálily a leptaly – Zrak suchý matek, zrak zarosený milenek i pohled dětí, podlité krví oči, strhané a sprahlé, i oči těch, kdož nesou svoje odsouzení bez věty, nezlomeně, všecky jako jehly ve víru světélkovaly. A proud se valil nový a nový, zpěvem nestlumeným třásl se temný vzduch a stále ze hlubin stoupal mrak lidské bídy, děsu, bolesti a hrůzy, mrak bez začátku, konce, od pólu až k pólu, mrak napojený děsem, zoufáním a hořem, mrak hlasů zápasících; divých, nezladěných, běsnících, šílících... 29 I svůj hlas postřehl jsem v té bouři, tenký výkřik úzkostí a pochyb, jenž zněl jak houslí ševel v hřmění rozvášněném, jak ptáka zatikání v řevu, závan trávy ve velkolepé písni zvonů uvolněných – chvěl třesavě se, ubit vteřinu se zvedal, ...zas plachý tón... a příval obrovitým spádem jej pohltil a duněl do temna a z temna, mrak lidské bídy, děsu, bolesti a hrůzy.
IV.
....Ta...Ta divná chvíle přijde vždycky, když v myšlenkách se sešeří: sen závratný a utopický hladinu duše rozčeří. A všecky možné hypothesy ti prudce hlavou proletí – to sen je bez hranic a mezí a s věrou, jež je u dětí. Z dnů zatopených kalem špíny, z chvil zoufalých a zjařmených svět vyvolati chceš si jiný duchů a lidí blažených, svět svobodný, kde soudruh druha v bratrské lásce pozdraví, kde nezazvoní pouta tuhá, v nichž duch i tělo churaví, 30 svět svobodný, kde myšlenka si volnýma vzlétne křídloma, kde bílou záři neuhasí spleť starých dogmat pitomá, ten svět, jak snily dávné hlavy v horečných visích po věky, jenž jako přelud mihotavý let tisíce je daleký. Óh, schytat vlny žhavých hlasů, jež zmítaly se v hořkých snech a marně nových věků krásu čekaly v smutku, v bolestech, óh, slíti v jeden dravý příval tíž lidské bídy veškeru, jenž rudým by se proudem slíval v děsivou revolt nádheru – ...eh, utopie nesmyslné –! Tma na nebi, mrak táhne jím, a dálky tvrdých stínů plné se netřesou hvězd jiskřením – A přece buší zas a zase v mdlou hlavu nápěv absurdní: ...Tak ožíti, až rozeplá se v obzorech slunce nových dní! 31 Až v zjevený čas záře čistá svět celý jasně prostoupí, až tisíců krev světlo schystá, sám sebe člověk vykoupí, až starých pověr nad troskami zem zaslíbená vyvstane a nový květ až srdce zmámí úzkostné, věky týrané! Zvon temnou kletbou nezaduní v reflexy chmurné mrtvých svíc, nad bezednou a prázdnou tůní nezalká duše zoufajíc! Z všech dálek bude pozdrav splývat, vzduch rozšumí se pocely, stvol, tráva, strom – vše bude zpívat: Člověče, bratře, příteli! Což v novém, mohutnějším vzpětí i obloha se rozklene, což sladko bude pohlížeti v sluneční toky zvlněné! Což uvolněné děti hroudy krev novou v žilách ucítí, což bude závratno v ty proudy se vnořit, plně vyžíti! 32
V.
...A prší, prší stále – – Hlava unavená v tmu dívá se, kde vítr vztekle bičuje strom sedraný... Jak větrů šílený hlas sténá, jak píseň zahořklou a tesknou žaluje, jak monotonně o sklo krůpěje se tříští, vše splývá v šum... Tvá mysl bloudí v daleku, a rozechvělé přeludy o kráse příští a o slíbených zemích, které člověku údělem budou ve dnech příštích formací, se trhají jak příze bílé pavučiny – Proud strašných bolestí, v nichž lidstvo krvácí, nesmírná tíha věků za neznámé viny a všecek chmurný stín, jenž duši vyssává, jdou stále s člověkem. – Ne, jeho cesty stmělé věk dlouhý nerozzáří svatá záplava, ne, dlouho neuvidí člověk spasiteléspasitele... Ty drobný atome, jenž s gestem zoufanlivým svou úzkost duše drobné vrháš v dění světů, ty tečko mizivá, s té písně rhytmem živým, závratným, hrozným svou chceš pojit větu? 33 ...A přijde chvíle taká, kdy i slyšíš rád divoký výkřik vichru v zachmuřené pláni, kdy hudbou drsně vlídnou zní ti jeho spád, jak jindy hlahol zvonů šerem za klekání, kdy v mozek dopadá ti úder krůpějí tmou zrozených a v tebe udeřených temnem tak shodně, přátelsky, jak v máji smáčejí když skráň ti teplá mžení v pozdravení jemném. 34