JAK V TICHÉM PŘÍBYTKU...

JAK V TICHÉM PŘÍBYTKU...
Jak v tichém příbytku, kde mrtvý odpočíval, stesk velký zalehne a dlouhá léta tkví, tak visí v našem vzduchu těžký mlhy příval a jakés záhadné a přísné tajemství. A dávno vynesen je mrtvý z jizby šeré, však v koutech ještě odlesk mihotavý plá, jak svíce svítily by, duní miserere a v steny requií dým stoupá kadidla, i když se sešeří, když bílé ráno vstává, zní jizba pochmurné té hudby ozvěnou, jak hořké zaštkání a nota usedavá by věčně měla znít zde větou tlumenou a nikdy neztichnout. Ret starý otec svírá, máť šedá beze slov jen lomí rukama, teď nevěsta svou náruč v touze nerozvírá a vášně slova žhavá jsou teď neznáma, dům pustne, cizí ruce na majetek sáhly a pole nezorané hložím zarůstá, je na vše odpovědí jenom povzdech táhlý, mrak uleh’ na prsa a v mozek, na ústa, 49 a když se konečně přec rety rozhovoří, jen v bolu o něm, mrtvém, každý rozpráví, teď dávné jeho slovo jasněji všem hoří a ve vzpomínkách zrak se slzou zaplaví, a nad bolestmi všemi, jež ho v žití bily, teď dávných po letech přec ještě zalkají, je zdvižen, vyzlacen rys jeho každý milý, a myslí, že přec ještě přijde potají... ...Byl mrtvý v zemi naší, dozněly už hroudy a na hřbitově Věčna tlí on, Minulost... BylByl, jako člověk bývá, prosté o něm soudy: měl někdy duši dobrou, jindy hříchů dost... A zapomenout přece nikdo nedovede, jen v stálých vzpomínkách jsou city vnořeny a o něm, o mrtvém, se meditace přede, ne v zemi hluboce, jsou v mlhách kořeny... A při těch vzpomínkách a hoři prchá žití... Tak sentimentální a ztesknělá je zem’... A v dýmu kadidlovém můžeš zachytiti sten dávný miserere, vážné requiem...