Živě veselo je dneska na Chřenově,
tučný vepř a malvaz stojí po hotově,
veselí se chrabrý Švamberk Jan;
a s ním veselí se věrná jeho chasa,
řve a houká, že to hvězdami potřásá:
„Zdráv budiž, Bavůrku! štědrýs' pán.“
„Zdráva buď i kyprá perla, tvá Helenka,
pobožné to dítě, věrná ti milenka,
děva spanilá jak boží svět;
jako luna krásná pryč se od nás brala,
za naše i své by hříchy putovala,
jako slunce vrátila se zpět.“
„Dobrý pán to prý, ten Jakub z Compostelly,
pro hříchy při cestách a ty na posteli
extraordinárně milostiv.“
Takto řve i žvástá Bavůrková chasa,
nebojí se čerta, dneska ani ďasa–
pán je ve snách – tedy jaký div!
Mnozí ctitelé tu kalicha jsou páně,
pije se a zpívá divoce při žbáně –
pán dnes jedno oko zamhouří;
zamhouří snad obě; sám si berdo dává,
ač jindy opice na hrdle trestává,
přes noc mu se všecko vykouří!–
Nocí sladkou, dlouhou po blahém shledání
když ho děva líbá, vroucně bez lekání,
neboť smyla vinu svou;
a věru ty oči se dost naplakaly,
návratem k milosti dobře udělaly,
neboť hřejou srdce lahodou.–
Přítulně se Janu kolem krku věsí–
v tom se lekne, pohne – čeho se tak děsí?–
zplašená mu z klína vyskočí.
„Co jest ti, Helénko?“ – Neslyšíš ty hlasy?–
„Ztiš se, milená, to křiky jsou mé chasy.
Ztiš se, rámě mé tě obtočí.“–
Přítulně zas k srdci Janovu se vine,
z úst až najednou ji vykřiknutí zplyne,
vyděšená k oknu přiskočí:
Viz ty hrozné ohně, z dálí, z blízka svítí!
„Bláhová, to mozky chasy mé se třpítí.“
Vroucně děvu k sobě přitočí .–
Toužebně ji svojí béře do náruče,
jí však dmou se ňadra, teskně srdce tluče:
Nebesa nám hrozí, Jene můj!
Rychle chop se meče – slyš ta rána –
most se kácí – běda, praská brána,–
oh, dovol, ať zdílím osud tvůj!
V tom se strhnou v hradě divé křiky
a do dvéří vrazí a chytá se kliky
vrátný – šelma bystrá, zchytralá.
„Zle jest, vůdce, Plzeňští jsou v hradě,
chtěl sem prachovnici zpustit na příhradě,
ale mrcha byla ožralá.“
Bavůrek tu stojí tichý, němý –
ale hluk se blíží,vrátný klesá k zemi
probodnutý cizým ocelem.–
„Zpátky“ volá vůdce a dobývá meče,
zakryje milenku, jež se za ním vleče;
již se plní síň nepřítelem.
Jako makovice rube Plzeňáky,
dávno měl již svrchu na zrádné měšťáky
a teď zrušily mu sladkou noc.–
„Netrmácej se tak marně, zlý kumpáne,
za chvíli ti Chřenov nad kotrbou zplane,–
Pražané nám přišli na pomoc.“
A tu vtrhne hejtman pražských měst do síně:
„Darujeme život tvojí konkubíně,
ty ale, Bavůrku, rač se vzdej.
Chasu tvou už máme; zpitá, poděšená
v nejbližším lesíku bude pověšená;
protož, bratře, rači rozum měj!“
Jene, zhyňme spolu! prosí milenka.
„A kdo pomstí Jana? mrtvá snad Helénka?“
Dobře, milý! s Bohem – budu žít.
Hrozným ousměškem se šklebí na měšťany,
tak že pojme strach vždy věrné Plzeňany,
žádný netroufá si přistoupit.
Políbí svou dívku – na to meč odpásá,
podá hejtmanovi – hlavou pak potřásá,
opouštěje navždy Chřenov svůj.
Ale v lůně hradu, jenž mu v patách hoří,
rozléhá se hlas, po klenbách co se boří:
Pomstím tebe, pomstím, Jene můj!
Už ho vedou, volá lůza před rádnicí –
Budou mu číst ortel, křičí uličníci.
Už tě máme, kmotře Bavůrku.
Chytili sme tě, kumpáne Bavoříčku,
mládež plzeňská ti strouhá harmrkvičku,
tátové a starci okurku.
Už vedou Bavůrka, na ryňk, na lešení;
tam u stolu sedí v plenárním sezení
Plzně velemoudrý magistrát.
Sedí v černých pláštích a hladí si brady
a za ními stojí stráže husté řady
a nad ními čouhá kmotr kat.
Na to povstal pisák, při mlčení hluchém
odplív si, urovnav pero po za uchem
a našeho reka takto oslovil:
Jene z Švamberka, rectius na Chřenově,
Vulgo Bavůrku – náš kumpán po tom slově
taky odpliv, ale nemluvil.
Uváživši slavná velemoudrost naše,
že se jest rytírská urozenost vaše
dopustila těchto neřádů:
První neřád, že ste půlmistra našeho
dostav do svých drápů, jej, trojctihodného
tahal velezrádně za bradu.
Druhý neřád; že ste nám dobytek jímal.
Item: že ste lotry pod ochranou třímal –
Item: naše kupce napadal –
Item: hospodyni našeho pastýře
že ste chtěl obrátit ku pohanské víře
a jí přežalostný pardus dal.
Sumou: že ste kumpán, lotřík a tak dále,
odsouzen ste k smrti od samotného krále
a ste tímto katu odevzdán. –
Když ho vedli houfem nazpět do žaláře,
pokynuli naň dvě bledé, známé tváře, –
dobrý konec mu je zvěstován!
Mnoho lůzy stojí kolem popraviště;
lůza panská, městská, vše to na jeviště
hledí, na němž stojí Švamberk Jan.
Bude sťat! Vrah Plzně! A lid, proč nejásá?
Bavůrek jest vesel, divně hlavou třásá.
„Dolů s hlavou! ať zví, kdo je pán.“
Bavůrek si klekne, ještě očma hrozí –
„Zavašte mu oči“ volají teď mnozí. –
Bavor vzdychne, hledě do dálí –
Blesk mu v oko svítne! již má kryté oči,
již se mu nad hlavou katův topor točí –
již ho tne, a krev se vyvalí. –
„Hanba, kate, znova – tni ho ještě jednou.
Co to? Na co váháš, proč ti tváře blednou –
Kam to hledíš ? K městu ? Co to, kouř?“
Slyš ten křik, ten divný hluk, to bědování
Hoří, město hoří! K šturmu se vyzvání:
vzteklá se teď v lidu strhne bouř.
Vyděšený kat sám skočí tam s lešení –
Na stu místech hoří, spěšte k uhašení!
Lid se tlačí – kdo živ, spěchá dál.
A tu mezi křikem zoufalého davu
Bavůrek si střásl naseknutou hlavu,
dříve se však z hloubi duše smál.