Snoubím se s tebou zase,
v tvé zelené a převelebné kráse,
matičko, věčně-věrná přírodo!
Můj vroucí dík však především buď tobě,
že zpívat ještě vím v té požehnané době,
rozmarně zlá i dobrá příhodo!
Rozhoupaly se vlny ducha mého
jak hejna labutí, když spějí k moři –
ač neví, kde dopadnou cíle svého,
přec v růžová i temná oblaka se noří.
Tak příbuzný mi kraj, tak blízké mi to nebe;
ten háj, ty stráně a ten potok šumný
poznávám zas; ten vzduch, co hltám v sebe,
i on můj starý známý; vítaje mne, ptá se:
„Ach, kde si se nám toulal, hochu nerozumný?“
– Neptej se, a buď rád, že máš mě zase! –
tak odpovídám – a již hravým skokem
se deru po skalách, za kůzlaty se honě –
i orla v letu, stihna aspoň okem –
teď zběhnu v dol, jak bludný stín se kloně
k té vrbě truchlící nad klidným jezerem.
Ta chudák stará, ještě se tam sklání,
a ještě se po chlapci, co tam skočil, shání!
Je tomu dávno – jednou tichým večerem
tu víla z vln se po ní vyšinula,
by tesknota jí chvílku pominula –
Nu ovšem po vlnách že sobě luna hrála,
a víla sladkou písní že se rozplakala.
Na břehu v rákosí tam pletlo sítě
čiperné, skotačivé, lehkovážné dítě
a postrašilo vílu slovem: Milují tě. –
Však víla, žblunk, již byla pod vodou
a chlapec mžikem za ní – skoro náhodou.
Ach, kdo popíše vrby leknutí,
když výkřik zaslechla – pak temné vzdechnutí,
a když pak náhle všecko ticho bylo –
když i to jezero se zvolna uhladilo.
Vytáhla od břehu se všemi kořenami
a schýlila se skorem celá nad vodami –
by vypátrala hocha, jenž jí milým byl,
co někdy vůkol ní a na ní skotačil,
i zůstala půl živá, půl již vymořena
v hledání, v smutku na vždy ponořená...
Zdaž hlásit se k ní mohu? poznala
by ve mně dávné bezstarostné klouče?
a kdybych obejmul tu starou věrnou duši,
zdažby mne předhůzkou nevítala?
Raději tíše zajdu – pokradmu se louče –
vždyť jí ten smutek líp než radost sluší...
A víla? věčná škoda, že sem zpoměl o ní –
oko mi svítilo – teď náhle slze roní...
Na výsluní či vidíš toho tatrmana?
vždy sebe pamětliv a řádně usedlý
v své tůni vedl život ctný a mdlý –
ten na ní pás a proti zvykům hastrmana
ku břehům vyhoupnul mne ještě živého.
Já vztekem podoben mladému hromotluku
deru se strání na vrch, ztropím hluku,
že zděsím všecky duchy kraje klídného
a počnu házet v dol ty kusy skal,
co dosavád tu roztroušeny leží,
jak by sám Perun byl si tady v drábky hrál.
Však víla – ovšem že má chotě chromého
a zlého – ale ach, či o to mně tu běží? –
Zdá se mi, že sem tehdy lítat uměl
a celé přírodě jak soudruh porozuměl,
dosud mi ptačí zpěv a hmyzu cvrlikání
projíždí sluch, jak zašlé mluvy zpomínání.
Zdá se mi, že sem doma byl v té výši,
kde s orlem, s hadinou sem zdílel skrýši;
kde vůkol nás laviny rachotily;
vyhlídku měli sme tam v samé lůno hor,
pod námi vodospád, nad námi žádný tvor:
jen hvězdy náhodou nás někdy navštívily,
přejasny slítly k nám, však námi polapeny
těm červům, níž – jen temny byly zůstaveny.
Sám červem teď, po jasných hvězdách toužím,
a že mi vzdálené, tak že jich nedosáhnu,
bývá mi teskno, klopotím se, soužím –
však sebevědom cíle, po němž práhnu,
nezoufám, světla že se více nedosloužím.
Zatím jen v snách, jen v okamžiku lichém
svých křídel tajemných v smělejší let rozpřáhnu,
bývám však zaražen tím klidným vůkol tichem,
i vracím k materské se půdě, k vlhké zemi,
cítě, že vychladlá ta hvězda, třeba temná,
nejdražší, nejbližší mi přece mezi všemi! –
I zlomím křídla svá. V tom smrti náruč jemná
(snad příliš ochotná) v stín chorovodů svých
půvabným klidem krásy své mě loudí;
víť dobře, matky klín že sirotku co bloudí
vždy cílem jediným! Jen skok – a budu tich...
však vím, že s mátí svou bezpečně odpočívám,
ať spím či bdím, ať hrám si nebo zpívám.
Ne živá, mrazivá i lstná to touha byla,
proto se noha má již v skoku zarazila.
Noc má svou lunu a své víly na vodách;
tak plachý ples a rej však sluší stínům jen.
Kdo živ a zdráv, buď rád, že stojí na nohách,
a děkuj osudu, že není snem ten den. –
Ten krásný den, co sám v smutnější noc se mění,
kdož ví, zdaž poslední on radostí mou není? –
Přátelé, v lůně hor až pěvce pochováte,
dbejte, ať přílišnou mu na hrob tíž nedáte,
kdyby tam zbytečnou měl cítit dlouhou chvíli,
světýlko, třeba bludné, ať zas vidět může;
a kdyby kolem něj se šustly plaché víly,
na místě kopřiv ať jim dáti může – růže!