STÁVKA.

Jiří Ruda

STÁVKA.
[I.]
Prostorný, začazený sál už lidem nabit byl a za ním zahrada už také byla plna. To velké množství pojmout ale nemoh ni sál dělnické hospody, ni její kaštanová zahrada, z níž jindy v dálce vidět mohl jsi stožáry huťských komínů jak lodi v přístavu a kouřů plazivých jazyky roztáhlé, jež mísily se s oranžovou zátopou čpavého dýmu, který valil se v širokých pletencích z komínů huťské ocelárny. Za nedělního odpoledne jaksi poklidně sem rachot z dálných hutí zaléhal, když dělníci tu hráli v kuželky, neb u stolů když neprostřených seděli popíjejíce, co vedle v sále zněla muzika... A večer měsíc světlo svoje stonavé když skrze listy kaštanů sem proléval, tak sladké nějak posezení bylo tu, když udivené oči elektrických lamp jak v špatně ukončené pohádce tam v dálce svítily jak bájných nestvůr fantastických tlamy fosforné na širém moři kdesi v ohromnosti oceánu... – – – – – – – – – – – – – – – 11 Dnes pohled na hutě však truchlý byl – neb všechny ohně ve vysokých pecích pohasly, i v ocelárnách hrušky obrovské svým svitem šlehavým umdlených očí dělníků víc neoslňovaly. Kujného železa růžové špalky víc k válcům přiváženy nebyly, a hadi kolejnic a pruty drátů syčících víc po zemi se v šerých neplazili dílnách. Ty černé komíny ve vzdoru neznámém dnes čněly do výše, neb dole z tlamy zlé přestala chrliti se láva železná. Ba ani po haldách dnes s hunty struzky žhavé nejezdili, sochory pohozeny ve skladištích ležely. Do temna požár struzky rozlité víc nesvítil, a noci byly bez záplavy. Komínů hustý les lkal do výševýše, jak chrámů rozvrácených štíhlé pilíře by v němém zoufalství tam byly ustrnuly... – – – – – – – – – – – – – – – – Chudobné domky své dnes opustili dělníci, svou silnou armádu do bitvy nekrvavé svolali a ženy jejich s nimi šly, nezdravé děti své vedouce s sebou a u prsů vyschlých držíce nemluvňata hladová. Jak myši z doupat svojich vylezli i muži ohněm osmahlí, i chlapci jejich vzpurní, i jejich holky hubené, jimž nejvíc bylo líto, že pro stávku snad muzika se příští odloží. To bylo krků hladových, jež chtěly větší sousto chleba! To bylo pěstí zaťatých, jež vzepřely se k boji! To byla shromážděna bída lidských mravenišť, Toto byla tragedie lidských pokroků, stín strašný uproklínaného kapitálu. Hle, dav ten dlí tu srocen jako k vzbouření, 12 pohřížen v němé svoje zoufalství a v hlad svůj bolestný, a jistě – kdyby moudrost státnická o pořádek veřejný se byla nepostarala, kdož ví – – buržoa klidný ze svého pohodlí moh býti vyrušen. Však takto dobře je mu dál, neb pyramidy lesklých bodáků jsou pohotově v kasárnách, instrukce rozdány. II.
Po sále náhle ztichlo vzrušení, neb na stůl vystoup’ v pozadí zvolený řečník. „Přátelé, bratří, v hodinu dnešní tyranům svojim odvážný všichni boj vypovíme. Tíha té chvíle na srdcích vašich krutě as leží. Vy víte všichni, strádání svoje že jste jen zmnožili dneškem. Nuzný kus chleba, almužna bídná, kterou vám dává kapitál lačný za vaši práci v tom huťském pekle, kde v žáru děsném vysychá svalstvo, scházet vám bude po ten čas boje. Přítomnost vaše dosti však svědčí o vaší odvaze trpké a nepodajné. Mzda naše bídná po pomstě volá, my ale pomstu nechceme strašnou, nebo by nad vším, měšec čím vládne, odplata hrozná musila hořet, svět starý celý v trosky by musil zvrátit se bídné. My ale víme, nikdy že nevzkvet blahobyt lidstvu 13 z krvavých trupů. Guillotin blyskot nad lidskou šíjí doved jen zhoubu rozesít světem. Zoufalá píseň velikých revolt protivna nám je. My prapor lidství, svobody čisté nechceme střísnit šlechtickou krví, svět starý, víme, zákeřnou dýku sám na se brousí. Pod tíhou pušek, bodáků, kulí, mistrně slitých děl rychlopalných regim se starý udusí sám. Na nás jest jenom čekati klidně, odplata hrozná až přijde sama; až v siné noci nejmíň čekána v zátiší vill se přikrade zhoubná, prohnilá města neslyšně řítíc, tisíce vinných do hrobu klátíc bez krveprolévání. Vědomí síly, která je v nás, k závratným povede cílům. Neboť my, třeba otroci ještě, třeba jen trpné sloupoví my jsme, společnost celá na kterém stojí, třeba jen stádo bez vůle, mocimoci, postupem času vyrostem k výši, o které nesnil filosof žádný. Na plece naše doléhá ovšem,ovšem veškerá síla veřejných břemen, k zemi nás tlačí klerus a vláda, tak jako když Israel úpěl pode jhem faraů při stavbě pyramid. Pro sebe ovšem budoucnost lepší nezbudujeme. Za to však děti, vnukové naši šťastnější budou. Neboť již světem záplava ranní probleskává. 14 Neboť již naše vítězná píseň pěje se v dolech i na stožárechstožárech. Neboť již pochod dělnických šiků hrozivěj’ duní než pluky vojenských batallionů, a prapor rudý záři svou slavnou rozlévá zprudka nad lánem lidstva, do květů žene krvavé máky k úrodě příští. Přejdem však k věci. Co nás dnes k boji přimělo, bratří? Žádali my jsme společnost slavnou, aby nám hutě do vlastní dala snad správy? Vždyť my jen, víte, o větší kousek prosili chleba. A co že, přátelé, bylo nám dáno? Nechtějí s námi jednati ani.“ – Dav šírý lačně naslouchal, byť všechno to mu dávno bylo známo. A oči lidu chvějně, radostně na vůdce svého patřily, neb v chvíli té zrak jiskrný pod rozčechraným vlasem plál jak žhavých jisker světel dvé, že řek bys jistě, asi tak že v středověku kacíři před lidem v kaplích kázali o simonii církevní a lenošení mnichů, o svobodě všech svědomí a vykoupení stavů a o dogmatech zpuchřelých, jež pokryl času prach. A dávný lid as sotva vděčněji své kazatele poslouchal, než tito muži chudobní a žen jich zástup nadšený, neb hnutí nové nesporně ráz náboženský přijalo. 15 „Nuž, jestli kopli do nás na hutích, jak do dobytka tažného, a nepovažují-li za vhodno jak s lidmi s námi jednati, my tedy donutíme je; a byť se mělo protáhnout přes měsíc naše jednání, my neustoupíme. Jak jeden muž my budem stát, jak nerozborná hráz – ať vlny zloby jejich bezmocné se přes skal našich valí tvrdé štíty.“ – – – – – – – – – – – – – – – – Číhavé ticho úporně vzdychlo nad hlavou davu. To byl jen moment... Rozhodný moment – než duše davu, skrčena v nitrech do šera sálu vykřikla žhavě před velkým odhodláním. Všichni stáli zmlklí bázlivě – ztuhlá massa v tichu hrozivém – bez ozvuku. – – – Poplašné fanfáry válečných polnic rozsekly prudce zdusený vzduch: „Na všechny cesty pošlete stráže, za noci, za dne u vesnic bděte. Kapitál drzý obludnou hlavu poznovu zvedá. Na koních jeli do vesnic posli ku práci svolávat čeleď. Slibují hory, slibují doly, tak jako dříve nám. Závody stojí a ve všech dílnách kladiva ztichla. Však na stráži bdíti musíme všichni, 16 aby se nikdo přemluvit nedal. Bratří, já končím, boj náš je prudký, vítězství ale, věřte, je jisté. Buďto my v boji pozvednem k výši prapor svůj rudý na vzdory tyranům, aneb padnem v hrdinném boji, ubiti k smrti.“ – – – – – – – – – – – – – – – – Nadšená ozva prohřměla sálem. Tisíce rukou tleskalo bouřně, vítězstvím jisto. III.
Muži se rozešli k zamlklým vískám, stráže své na cestách rozestavěli. Ač ženy smutné plakaly hořce, odešly přece s dětmídětmi hladovými do svojích doupat... Vůdcové lidu do rána bděli, ztlumeně rokujíce u prázdných stolů. ........................ Po třicet dní tak dleli na křižovatkách, po třicet dní se scházeli k poradám, hovory vedouce v zástupech šírých plamennější a odvážnější. Doma však truchlé plakaly ženy, hladové sténaly děti. Pořádek veřejný porušen nebyl. O ten se postaral hejtman náš dobrý, na dvě stě četníků do města povolav a vojsko požádav, by připraveno bylo. Bída však krutá ryla už v tváře žalostné vrásky. 17 Kupci již na dluh nechtěli dávat, podpory všechny rozdány do krejcaru. Na hutích noví přijímáni dělníci a na sta vzbouřených již z práce propuštěno. A byli velmi mnozí, kteří doufat přestali, neb proti Obludě přec byli slabí. A nemohli než znovu jít se srdcem rozjitřeným v potupě a zas se nechat urážet a zašlapávat v prach, neb dětí nářek hladový zněl příliš bolestně... – – – – – – – – – – – – – – – – Tak po bitvě té nekrvavé nezbylo, než slabosti vědomí trpké a v hloubi duše zášť, a pěsti, které vzpurně byly zaťaty, zas poklesly... Však prapor rudý na planinách vlál a píseň práce z hloubi duněla, když parní kladiva se zase vztekala, když plamen vzedmutý šleh znovu z pecí v noční tmu při elektrickém osvětlení závodů. Však prapor rudý prudčej’ na planinách vlál! 18

Básně v knize Katastrofy: