DALEKÁ CESTA.
Tmou neprostupných pralesů
na cestu dej se, reku,
kol fantastických útesů
přes veletoky věků.
Luh idyllické radosti
ať neskončí tvou cestu,
z milostných pout se vyprosti,
zapomeň na nevěstu.
Života svého provazy
přetrhej v touze věčna,
dojemná chvíle přichází
pro děcka nestatečná.
Poslední setři slzičky,
v loučení jež jsi ronil,
když k horám země matičky
hled poslední se klonil.
Let pomyšlení nes tě výš,
než měsíčný sen ploval,
svět krásnější ať uvidíš,
než strach ti ukazoval.
65
Své vzdej se touze bezmezné,
větrná rozpni křídla,
ať odvaha tvá nalezne
odvěká všeho zřídla.
– Tou apostrofou povzbuzen,
jsem přeťal lana času
a důležitě zamyšlen,
svůj balon pustil k ďasu.
Zem ztratila se dřívdřív, než bylo třeba,
patinou mraků skryla obzory,
já prohlížeje poutnický svůj chleba,
zapomněl podívat se ještě na hory.
Luh idyllický nemohl mě mýlit,
mé srdce netížila vzpomínka,
pláč nevěsty jsem neuslyšel kvílit,
po zemi netáhla mě touha jedinká.
Tak lehce oželel jsem dobrodiní země,
až nápadno to mohlo věru být,
to že se nectně zachovala ke mně
a nemá se čím nyní pochlubit.
Stoupaje mrštně do oblastí pýchy,
jsem začínal mít nebešťanů klid,
já vedle sebe stavěl svoje hříchy
a začínalo mi jich líto být.
Na mládí zřel jsem: postavičku milou,
jak mohla dole lecos provésti,
na vervu oček kdysi rozpustilou,
jíž musím nyní až kam zanésti.
66
Jinošská léta tancovala hbitě
po parketách i sálech nadějí,
však tento part se motal uzlovitě,
i nechal jsem ho zmizet raději.
Věk mužný, prosím (v této smělé pouti
vzdor pomyšlení rozvážlivých hlav
nás může z nudy všechno vytrhnouti,
co přeteklo kdys hodin našich splav,
A povolnějšía povolnější, nežli v třetím roku
manželka sladká, oddaná,
je paměť lidská tomto ve vysoku,
když vážností je chvíle volána.)volána).
– – – přišel, budiž tedy,
a krev má zrála jako v klasech léto,
potomků řadu byl bych naposledy
naplodil jistě k chvále hvězdy této.
Však prozřetelnost, která vždycky pozná,
co svědčit může mému rozměru,
zkrátila blaha punčochářsky hrozná
a ukončila tuto aféru.
Vše vyřídila jedna bílá blána,
(prostředek jednoduchý, jak vždy v přírodě),
milenka zbyla, jako byla panna,
„přičtěme vinu citům, náhodě.“náhodě“.
V směr jiný šel jsem: epochální změny
zanesly plevel na mé polnosti,
květ vzpoury ve mně vykvet zatracený,
povodeň přišla touhy věčnosti.
67
Proto jsem odplul: ale dobří bozi,
již balon na březích se někde kymácí,
svou reflexí jsem zapomněl, co hrozí
mé existenci, jež se nevrací.
Domovské city hnou se v nitru tichém,
planety nové dýchám ovzduší,
zde stoupat nelze ani klesat hříchem,
neb toto klima všechno rozruší.
Úbytě mravů pocítil jsem trapné,
šlehání plamné duší zatřáslo,
útěchu ještě naděj ve mně kápne
a chvílí tou vše dávné pohaslo.
Povolán byl jsem v propadliny děsu,
leč hrůza všaká vyprchala ven,
začínám chápat naříkání lesů,
rozumět, co je povětrný sten.
Milostí jakous nakynul jsem zpola
a pevnou svoji změnil podobu,
jen oči zbyly, rozevřená kola,
jež zotvírala citů útrobu.
Údery hlubin hlásily se sopky
a početí všech žhavé krátery,
a řek bys, že tu vidět možno stopky,
na něž se věší život veškerý.
Přeměna moje postoupila trochu,
sen výstřední tu došel opravy,
vzpomínat moh’ jsem na světobol hrochů
a na ukrutné slepic bezpráví.
68
Měsíčné touhy ošatil jsem listem
a vegetací přikryl hlubiny,
když na povrchu dosud málo jistém
se pozvedati zdály skaliny.
Hrad fantastický rozhlédl se s výše,
v něj stěhoval se národ zvířecí,
že začínal jsem přemýšleti tiše,
jak mohl bych zas odtud utéci.
Divadlo bylo přec jen proti vkusu,
jenž rozhoduje o všem nejvíce,
nejraděj dal bych pac a pěknou pusu
a vyhledal své vlasti hranice.
Dub ale kývnul: „Neračte se zlobit,
cíl důstojnější pro vás najde se,
než vědomí své chaoticky dobít
a utonouti v tomto pralese.“pralese.
„ČasČas jenom vhodný k rozloučení neznám,
ni končinu, kde klam vás opustí,
by vrátit jste se mohl zase ku princeznám
a nechat znovu vous svůj narůsti.“narůsti.
„Je dlužnoJe dlužno čekat. Zatím doporučím
vás zvláštní přízni duchů větrných,
a smím-Ii radit, rád vás odnaučím
neplodné touze vírů nesmírných.“nesmírných.
„EpochaEpocha přijde. Plamen nové víry
zažehne na všech planetách,
dříve než lidé příliš malé míry
povzdechnou předposlední ach.“ach.
69
„OdejdiOdejdi v klidu. Nevyrost jsi dosti
na pochopení pravdy ukryté,
ztuhnout by mohly ubohé tvé kosti,
vy všichni, lidé, pranic nevíte.“nevíte.
„SlabíSlabí jste dosud ješitností lidskou,
ta ničí ve vás pravdy počátek,
jste odsouzeni mhou mřít nostalgickou
a místo k předu jdete nazpátek.“
Víc poslouchati zdálo se mi hloupé,
i obmyl jsem se vodou mámení,
a potěšen, jak balon můj se houpe,
čekaje na mé první znamení,
Dřívdřív nežli vsednu, chtěl jsem něco schovat
na pravěčnou své cesty památku
a potom slušně všem se poděkovat,
jak jsem je poznal podle pořádku.
Však předčasnou jsa větru stižen přízní,
již nemohl jsem dojít k formalitám.
Já nevím sice, úsudek jak vyzní,
však pomyšlením dosud k zemi lítám.
Nemohu dojít konce svojí pouti,
protekce dubu moc mě netěší,
až zapomene na mě, nic mě nezarmoutí,
balon mé touhy tím jen zkonejší.
Pomalu klesnu na hladinu vodní,
po níž jsem žíznil v suchu balonu,
chutnati budu atmosféru spodní,
zrnitý půvab zemských zákonů.
70