Přes krajinu širošírou
Rozprostřen jest skvělý sníh –
Bílý rubáš přichystaný
Tělům reků válčících:
Voje – orli dva – svá křídla
Proti sobě rozpínali –
Voje – orli dva – se k boji
Urputnému chystali.
U Grochova, u Grochova
Krev se lila potokem,
Poděšená zem se třese
Ve svém lůně hlubokém. –
Čtvrtý pluk, jenž v celém boji
Nevystřelit přísahal,
V mhlavém kouři, v ohňobouři
Pevně ve svém slovu stál:
„Napřed!“ – bylo jeho heslo,
Nenabíjel, nečekal,
Jen bodákem na Moskala
Celý čtvrtý pluk se hnal.
Czajkowski a Boguslawski,
Toho pluku vůdcové,
Klesli těžce poraněni
Slavně jako rekové.
U Grochova decimován
Pluk ten byl již první den –
Z celé války vykročilo
Deset jeho mužů jen.
Olšina jest hlavním klíčem
Postavení polského –
Na tu olšinu se ženou
Pluky vojska ruského.
Olšina ta u Grochova
Luhem obětním jest byla –
K vykoupení ojczyzny se
Drahá polská krev tam lila. –
Obětí tam na tisíce
Padlo – chladná zem krev pila –
Všechna obět polská živá
Ojczyznu přec nespasila.
V polském a též ruském voji
Bojuje se s udatností,
Moskal válčí chladně, vážně,
Polák s divou nadšeností;
Vůdcům svým Rus důvěřuje,
Jsou tam údy, je tam hlava,
Pluky polské nespojuje
Jedna hlava, jedna správa.
Kdo je hlavním vůdcem polským? –
Má jím býti Radziwil,
Ten však jenom podle jmena
Náčelníkem polským byl.
Aniž jest teď na bojišti,
Když padnouti kostka má –
Vojsko polské bez vojvody
Bojuje a umírá.
Hle Chlopicki, dobrovolník,
Udatně se potyká,
Kde jest bitva nejtěsnější,
Na koni on vyniká.
Bojem nadchnut, ve svém živlu,
Odhodlaně zdvíhá hlas,
Hájí slávu polské zbraně –
Plukům rozkazuje zas.
Dva již pod ním padli koně –
On se zdvíhá poznovu,
Okem bystrým vůkol zírá –
Vede, řídí války hru.
Krukowěcki se svým sborem
K boji přiraziti váhá –
A Luběnski Chlopického
Poslouchat – se dlouho zdráhá.
Ustal boj, když na nebi se
Bledá luna vznesla –
Strašné Moraně již první
Den jest hekatomba klesla.
Nový den zas volá k bitvě –
Slunce k boji rozněcuje –
Rus a Polák ve zápasu
Lidomorném pokračuje.
Olšina jest posud klíčem
Postavení polského.
Na ten luh se ženou zase
Pluky vojska ruského.
Tam chrabrému Zymirskému
Ruská koule ruku vzala –
Odnesli jej do Varšavy –
Jeho žena bědovala. –
On ji napomíná, by si –
Že je Polka – připomněla –
Tu pláč ona v sobě dusí
Jak Niobe zkamenělá.
Rusi zmocnili se lesa
Mrtvolami již plného –
Avšak jsou zas vytlačeni
Od smělého Skřineckého.
Lidé klesají a stromy –
Boj dál zuří nad padlými,
Bitvu končí teprva noc
Zvítězivší nade mdlými.
Oba tábory hle kryje
Tmavou rouškou noc tajemná –
Na nebesích pouť svou koná
S hvězdičkami luna jemná;
Na zemi do žil a údů
Ležícího bojovníka
Nová síla ze země jak
Z prsou matky mléko vtýká!
Dohučela krutá bitva –
Rus a Polák unaven –
V obou táborech je ticho –
K vojínům se blíží sen. –
Zrna máku rozhazuje,
Oči rekům zavírá –
Ale v každém jednotlivci
Svět niterní otvírá.
Krajina je sněhem kryta –
Ale všechno mění sen,
Z bojiště duch vojínův jest
Do domova unášen.
K drahým místům, kde on trávil
Blahou dobu dětinnou,
Nežli zván jest na bojiště
Bílým cárem, otčinou.
Krajina je sněhem kryta –
Vislu poutá tuhý led,
Ve snu však se vojínovi
Jeví krásný vonný květ.
Před ním stojí dům otcovský
A on slyší drahý hlas,
A on vidí otce, matku,
Sestru a milenku zas.
Však to klam jest – neuvidíš
Nikdy více domov svůj –
Na bojišti v cizím kraji
Dokoná se osud tvůj –
Když zas trouba zazní k bitvě –
Zdvihni oči k výšinám: –
Zde s milými neshledáš se –
Sejdeš s nimi se jen tam!
Dřímající bojovníky
Vyděsila rána z děla,
Hromozvukem probuzená
Vyskočila chasa smělá:
Na nebesích vystupuje
Ranní slunce v tiché slávě,
Na zemi se sešikuje
Dvoje vojsko v lesklém hávě.
Ale to jen povyk planý –
Korouhvičky bílé vlají –
Z táboru do táboru hle
Posli sem tam pospíchají.
Což se již snad o mír krásný
Mezi vojsky vyjednává?
Což se již snad nepřátelství,
Nebratrství pochovává?
Příměří se na den stalo,
By se hroby vykopaly
A tisíce padlých reků
Ruských, polských pochovaly.
Čtyry dni tak proti sobě
Stojí vojska s němou zbraní –
Nastalo pak na tom místě
Třetí hrozné bojování.
Čerstvým lidem posilněný
Děbič bitvu započíná –
Rus a Polák síly svoje
Nanejvýš teď vynapíná,
A kde přede týdnem stála,
Jejich noha posud stojí,
Ale dnes se nebojuje,
Vraždí se to v lítém boji.
Oblakem se slunce halí –
A kouř bojovníky kryje,
Bez ustání blesky jedou
A hrom z obou ze stran bije.
Hle Chlopicki voják – vůdce
Smrt do ruských pluků nesl –
V předním voji, v tuhém boji,
Těžce poraněný klesl –
Jakby osud zmařiti chtěl
Sjednocenost v polském voji –
Též však beze náčelníka
Polské vojsko jak zeď stojí.
Tu hle pluky kyrysnické
Hromorázem přikvapily,
A co se jim v cestu staví,
Porazily, prorazily.
Polská zeď hle prolomena –
Hned však opět zavírá se,
Běda ruským železníkům:
Pole jimi pokrývá se.
Ejhle Praga stojí v ohni
Rukou polskou založeném,
Jako skála strmí pevnost
V ohňomoři rozvlněném:
Všechny stavby kolem tvrze
Zbořiti se – klesnout musí –
Aby se v nich neskrývali
Snad při dobývání Rusi.
Slunce zašlo – luna jasná
S hvězdičkama vystoupila,
Luna rosu – slze roní –
Bojovníky rozloučila: –
Nepřemožení Poláci
Ku Varšavě ustoupili –
Nepřemožení též Rusi
Dál svůj tábor odložili.
Zůstalo však na bojišti
Dvacet tisíc bohatýrů – –
Naleznuvších mír a pokoj
Věčný v bouřném války víru. –
Nad bojištěm povznesl se
Bílý orel s mutným zrakem –
A též mutná matka Sláva
Zjevila se nad oblakem. – –