Boj u Grochova.

Vincenc Furch

Přes krajinu širošírou Rozprostřen jest skvělý sníh Bílý rubáš přichystaný Tělům reků válčících: Vojeorli dvasvá křídla Proti sobě rozpínali Vojeorli dvase k boji Urputnému chystali. U Grochova, u Grochova Krev se lila potokem, Poděšená zem se třese Ve svém lůně hlubokém. – Čtvrtý pluk, jenž v celém boji Nevystřelit přísahal, V mhlavém kouři, v ohňobouři Pevně ve svém slovu stál: Napřed!“ – bylo jeho heslo, Nenabíjel, nečekal, Jen bodákem na Moskala Celý čtvrtý pluk se hnal. Czajkowski a Boguslawski, Toho pluku vůdcové, Klesli těžce poraněni Slavně jako rekové. U Grochova decimován Pluk ten byl již první den Z celé války vykročilo Deset jeho mužů jen. Olšina jest hlavním klíčem Postavení polského Na tu olšinu se ženou Pluky vojska ruského. Olšina ta u Grochova Luhem obětním jest byla K vykoupení ojczyzny se Drahá polská krev tam lila. – Obětí tam na tisíce Padlochladná zem krev pila Všechna obět polská živá Ojczyznu přec nespasila. V polském a též ruském voji Bojuje se s udatností, Moskal válčí chladně, vážně, Polák s divou nadšeností; Vůdcům svým Rus důvěřuje, Jsou tam údy, je tam hlava, Pluky polské nespojuje Jedna hlava, jedna správa. Kdo je hlavním vůdcem polským? – jím býti Radziwil, Ten však jenom podle jmena Náčelníkem polským byl. Aniž jest teď na bojišti, Když padnouti kostka Vojsko polské bez vojvody Bojuje a umírá. Hle Chlopicki, dobrovolník, Udatně se potyká, Kde jest bitva nejtěsnější, Na koni on vyniká. Bojem nadchnut, ve svém živlu, Odhodlaně zdvíhá hlas, Hájí slávu polské zbraně Plukům rozkazuje zas. Dva již pod ním padli koně On se zdvíhá poznovu, Okem bystrým vůkol zírá Vede, řídí války hru. Krukowěcki se svým sborem K boji přiraziti váhá A Luběnski Chlopického Poslouchatse dlouho zdráhá. Ustal boj, když na nebi se Bledá luna vznesla Strašné Moraně již první Den jest hekatomba klesla. Nový den zas volá k bitvě Slunce k boji rozněcuje Rus a Polák ve zápasu Lidomorném pokračuje. Olšina jest posud klíčem Postavení polského. Na ten luh se ženou zase Pluky vojska ruského. Tam chrabrému Zymirskému Ruská koule ruku vzala Odnesli jej do Varšavy Jeho žena bědovala. – On ji napomíná, by si Že je Polkapřipomněla Tu pláč ona v sobě dusí Jak Niobe zkamenělá. Rusi zmocnili se lesa Mrtvolami již plného Avšak jsou zas vytlačeni Od smělého Skřineckého. Lidé klesají a stromy Boj dál zuří nad padlými, Bitvu končí teprva noc Zvítězivší nade mdlými. Oba tábory hle kryje Tmavou rouškou noc tajemná Na nebesích pouť svou koná S hvězdičkami luna jemná; Na zemi do žil a údů Ležícího bojovníka Nová síla ze země jak Z prsou matky mléko vtýká! Dohučela krutá bitva Rus a Polák unaven V obou táborech je ticho K vojínům se blíží sen. – Zrna máku rozhazuje, Oči rekům zavírá Ale v každém jednotlivci Svět niterní otvírá. Krajina je sněhem kryta Ale všechno mění sen, Z bojiště duch vojínův jest Do domova unášen. K drahým místům, kde on trávil Blahou dobu dětinnou, Nežli zván jest na bojiště Bílým cárem, otčinou. Krajina je sněhem kryta Vislu poutá tuhý led, Ve snu však se vojínovi Jeví krásný vonný květ. Před ním stojí dům otcovský A on slyší drahý hlas, A on vidí otce, matku, Sestru a milenku zas. Však to klam jestneuvidíš Nikdy více domov svůj Na bojišti v cizím kraji Dokoná se osud tvůj Když zas trouba zazní k bitvě Zdvihni oči k výšinám: – Zde s milými neshledáš se Sejdeš s nimi se jen tam! Dřímající bojovníky Vyděsila rána z děla, Hromozvukem probuzená Vyskočila chasa smělá: Na nebesích vystupuje Ranní slunce v tiché slávě, Na zemi se sešikuje Dvoje vojsko v lesklém hávě. Ale to jen povyk planý Korouhvičky bílé vlají Z táboru do táboru hle Posli sem tam pospíchají. Což se již snad o mír krásný Mezi vojsky vyjednává? Což se již snad nepřátelství, Nebratrství pochovává? Příměří se na den stalo, By se hroby vykopaly A tisíce padlých reků Ruských, polských pochovaly. Čtyry dni tak proti sobě Stojí vojska s němou zbraní Nastalo pak na tom místě Třetí hrozné bojování. Čerstvým lidem posilněný Děbič bitvu započíná Rus a Polák síly svoje Nanejvýš teď vynapíná, A kde přede týdnem stála, Jejich noha posud stojí, Ale dnes se nebojuje, Vraždí se to v lítém boji. Oblakem se slunce halí A kouř bojovníky kryje, Bez ustání blesky jedou A hrom z obou ze stran bije. Hle Chlopicki vojákvůdce Smrt do ruských pluků nesl V předním voji, v tuhém boji, Těžce poraněný klesl Jakby osud zmařiti chtěl Sjednocenost v polském voji Též však beze náčelníka Polské vojsko jak zeď stojí. Tu hle pluky kyrysnické Hromorázem přikvapily, A co se jim v cestu staví, Porazily, prorazily. Polská zeď hle prolomena Hned však opět zavírá se, Běda ruským železníkům: Pole jimi pokrývá se. Ejhle Praga stojí v ohni Rukou polskou založeném, Jako skála strmí pevnost V ohňomoři rozvlněném: Všechny stavby kolem tvrze Zbořiti seklesnout musí Aby se v nich neskrývali Snad při dobývání Rusi. Slunce zašloluna jasná S hvězdičkama vystoupila, Luna rosuslze roní Bojovníky rozloučila: – Nepřemožení Poláci Ku Varšavě ustoupili Nepřemožení též Rusi Dál svůj tábor odložili. Zůstalo však na bojišti Dvacet tisíc bohatýrů – – Naleznuvších mír a pokoj Věčný v bouřném války víru. – Nad bojištěm povznesl se Bílý orel s mutným zrakem A též mutná matka Sláva Zjevila se nad oblakem. – –

Patří do shluku

polák, polský, maďar, maďarský, uhersko, srb, uherský, varšava, rus, polsko

27. báseň z celkových 288

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Dumka. (Vincenc Furch)
  2. Výprava do Litvy. (Vincenc Furch)
  3. Koliština. (Vincenc Furch)
  4. Kosa polská. (Vincenc Furch)
  5. LXXVIII. Po Čechách a družné na Moravě (František Jaroslav Kamenický)
  6. Trębowla. ( Ceyp z)
  7. Polský žel. (Vincenc Furch)
  8. Vilagoš. (Vincenc Furch)
  9. Ostrolenka. (Vincenc Furch)
  10. SLEZSKÉ ELEGIE. (Josef František Karas)