BABÍ LÉTO
Bez břehů řeka světla širá
k oblohy klenbě sloupá!
Ve zlatých vlnách, oko jichž neobzírá,
země se koupá!
Jaký dnes mír a pohoda!
Nebolí nic a nehlodá.
Jaké dnes ráno,
že vše nerozdáno,
ó Panno!
Středem jsi země, ležíš naznak:
zjevení – věčnost – zázrak!
Sudba ti v oči nebe dala,
abys jen přišla a jala,
milovala,
vzala...
Do modra, v propast, nad zlaté vlny,
v znějící prostor, zlatého prachu plný,
stříbrné pavučí vzlétá
babího léta.
18
Užaslým zrakem, prosté dvě děti,
hledíme na ně:
o štěstí snové za nimi letí,
za nimi, za nimi,
bílými,
nad pole, stráně!
Jedno jsme srdce, jedno tělo,
za nimi jež se rozletělo:
nad vrchy s háji modřínů, dubin,
za nimi do modra hlubin,
za nimi, za nimi,
sněžnými,
nekonečnými!
Země je vlna, světlo je vlna, nebe je vlna,
ty i já, srdce i život, jenž míjí,
každá je vzácných pokladů plna,
nejsladší něhy:
smutky a radostmi, touhami bijí
o věčna břehy.
19
Okeán modra v očích ti září,
zlatých vln odlesk v růžové tváři.
V zrcadle očí tvých celá je země:
slunce i půlnoc, úsměvy, hoře,
všechno, co láskou zaznívá ve mně,
hlubší než moře;
v hlubinách jejich opisují
vlaštovky snění zářivé dráhy,
oblaků závěje jimi se snují
něžnou jak dlaní prs tvůj nahý.
Ve vlnách světla vesmír se koupá!
Na lanech z paprsků země se houpá!
Bez vesel člun, ach, na vlnách ňader tvých
do zemí pluje čarovných...
Vezmi, co nerozdáno:
srdce mé písní je plného mlýna!
Opojen zemí, pokorně šíji shýbám,
po právu krve a touhy líbám a líbám
tajemství tvého klína,
ó Panno!
[20]