BLESKY NA HORÁCH
Vůně země, zmraženy dechem půlnoci, truchle tlí,
jásavých polední písně jako by zkameněly:
zazněly kroky smrti – (radosti všecky ulétly!) –
široko daleko, v obzorech tmami zavátých zněly...
Dědiny, města – jako po vyhoření:
světla není a života – života není...
Pod kovovou deskou noci nikdo nezavýská.
Jenom jako ve snu, který mámí,
nad horami,
nad vysokými,
nad dalekými,
se blýská.
Lidská touha – srdce květ vzrostlý ze světel kosmických,
rukama božíma sázený a zrosený božím smíchem, –
žíznivý kalich pozvedá z vypráhlých země lích:
volání o pomoc – pták na smrt raněný – padá tichem...
Po bouřích teskní a stůně, vláhu jen živnou daly,
po světel průtržích, které jak sloupy zemí stály,
39
po prstech slunečných, něžně jež hladily kvítí:
láskou, bože, strašnou, přehoroucí,
nehynoucí,
nekonečnou,
láskou věčnou
chce žíti!
Láskou věčnou, která je vodou živou všem kořenům,
dlaní všech větrů, jež zlatý pyl životů nových nese,
zaklinadlem, jež věčnosti uniklo zamčeným rtům,
jímž – jako poklad boží! – dokořán země otevře se;
láskou, jež nesmírná pohoří snů soucitu slzami zkropí
a jejíž jsou hvězdy nezničitelné, odvěčné stopy!
Lidská touha po ní, po dárci života, tolik si stýská!
– – – – – – – – – – – – – – –
Jenom jako ve snu, který mámí,
nad horami,
nad vysokými,
nad dalekými,
se blýská...
40