LOMEC
Vyjedená chalupa – otec palice,
Prahu tady vidět je skrze krajíce,
tři krky tu hladové – matka pláč a strach,
obchod dobytkem je, ej! dávno na márách...
V čem to rosteš, Baruško, z růže poupátko?
Proč jsi jak to vypadlé z hnízda holátko,
když se toužně za Čáslav oči natočí
po kostelu na kopci v rodné Starkoči?
Přes Krchleby, přes Čáslav cesta utíká,
hlínou voní rodný kraj, poklad odmyká:
Dokola jen klas a klas, žně jsou před vraty,
koláčové pěšiny – šťastné návraty...
Kolikrát jsi pěšiny bosa měřila?
Skřivan sypal dukátky, tys mu věřila:
nemyslilas na dálku, ani na nohy,
vždyť tvé mládí vystýlal modrem oblohy.
9
Ještě kousek, pak jen dva, potom, co by dup:
Od kostela stateček šilhá do chalup,
za Čáslav až do Lomce okem zaměří,
co tam mají k obědu, co as k večeři...
Ten Horálkův stateček, víc než za zlatku,
posadil se na zlatou, štědrou ošatku:
teta milá, přemilá, sestra mámina,
tiskne tě a mámy tvé, plačíc, vzpomíná...
Jak tu všechno jinačí! Jaká pohoda!
Každý den jak na dlani zralá jahoda!
jako když se zvesela všechno rozzvoní,
pomazaným krajícem známě zavoní.
Krávy lojdy, koně, býk – jak je ráda máš,
jak se na tu němou tvář teple usmíváš!
A těch slepic, kachen, krůt! Husy? Labutě!
Připínáš si chudoby vzdušné perutě...
10
Je tě plno v kuchyni, v síni, v komoře,
na špejchárku, v kurníku, v chlévě, na dvoře.
Horálková tetička, dobrá hodina,
chlubně babkám vyzvání: „To je holčina!“
Neujde ti jediné slípek vajíčko,
ani jedno zapadlé žitka zrníčko,
zástěrka tvá přetéká zlatem pšenice,
kolem tebe holubi, kachny, slepice.
Co těch svačin odneslas žencům na pole,
co těch snopů podala patru v stodole,
posvícenská kuřata, husy, koláče
slavně vyšly z rukou tvých, slavně z pekáče.
Na houpačce z proutků vrb „Pod horama“ sníš,
letíš, letíš, nevíš kam, slyšíš, neslyšíš,
nad husami vznášíš se nitkou pavučí...
Jak je blaze, Starkoči, ve tvé náruči!
11
Do očí ti dala noc záři zorničky,
do srdce ti vezpíval skřivan písničky.
Co je život? Zda to víš? Šťastna tady spíš,
vyjedené chalupy v Lomci nevidíš.
Telátka a kachňátka, koně, kravičky,
s krocanem a kuřátky, husy, slepičky
ještě ve snu obstaví snů tvých kolébku,
zdali dobře spí se ti, pěkně pohebku.
Do půlnoci vlásků tvých sněží slunce prach,
laní oči putují po všech chalupách,
letíš, letíš, nevíš kam – kdo ví, nepoví –
Jak jsou něžné, Starkoči, tvoje okovy!
Jedno nevíš: že ten zvon, daný do věže,
ze stříbra je ulitý, zlata, ze spěže,
a že krev, jež kouzlí ti růže do tváře,
krví – prý! – je dojista, Ptáčka, zvonaře.
12
Mnohé nevíš, mnohé zvíš, šťastna tady spíš,
šťastným mladým srdcem svým ani netušíš,
jaká bída s nouzí je v Lomci pospolu...
Bez tebe tam míň je o krk u stolu...
Na jak dlouho, děvenko? Šťastna si tu spíš,
vyjedené chalupy doma nevidíš.
S uzílečkem výslužky, Lomci blíž a blíž,
po Starkoči tisíckrát oči obrátíš...
13