Po cestě šel starý žebrák usláblý a chor a bled,

Jiřík Luděk Moravský

Po cestě šel starý žebrák usláblý a chor a bled, Po cestě šel starý žebrák usláblý a chor a bled,
na zašedlý, tvrdý kámen u cesty si tiše sed. Zdálo se mu, že se v tepny horká, žhavá krev mu vlila, ve všech jeho vetchých údech že mu křepčí nová síla, že se jarý plamen zdraví prošleh’ v celé jeho tělotělo, jako by se zašlé mládí z dalekých cest vrátit mělo.
S houští větví teplý vítr deště vonných květů smet k žebrákovi, jenž tu seděl usláblý a chor a bled. Vzduch jen sálal. V jeho očích všechno jasným bleskem plálo, zatím co se jeho duši tisíce snů smělých zdálo. Maloval je plným štětcem jenom v samém zlatém ryse: jako hvězdy blýskaly se, jako tóny třepily se – – – Přelét den. – A šedý kámen studí, chladí jako led, na němž dosud žebrák sedí usláblý a chor a bled. Třese se – a jeho oči jako když je ve krev smočí. Suché prsty probírají otčenáše ze klokočí. Tichý žebrák souchotinář do dálky se dlouze dívá na tu bílou, dlouhou cestu, kudy nikdo nechodívá....nechodívá... 15