Oči.
Na cestách, kudy v hodinách mrazu i úpalu chodím,
mně kyne věčnosť bytostí tisícem tváří a říz,
já ruce své duše ve pěnách života brodím
a dýchám vůni nebeských oblak i hnilobu z ran a hlíz.
Dnes vidím kol sebe jen oči a oči a oči......oči...
Jdou zástupy plemen a rodů od půlnoci v jih,
ten očima křičí, ten hltá, ten výská, ten mračně se bočí,
ty oči svítí, ty hojí, ty pálí, ty řežou i bijí do očí mých.
Hle očí dvé protivných, jak vlažná, špinavá voda,
jdou tupě údolím květů kol slavičích hnízd,
ó pro tyto oči Slunce a duhových barev věčná je škoda,
jsou slepy a báseň Života nebudou číst.
Hle oči, v nich trčí klepeta štíra a drápy vlčí,
jak řeřavé plameny lízají zmrhanou krev,
za zády kořisti plíží se a mlčí,
v těch skalních doupatech hnízdí jen Pomsta a Hněv.
Hle oči mladého muže! V nich dobrá úroda zraje,
vstříc oblakům vzpíná se orlích perutí vzmach,
v nich sladěná hudba tuš vítězný hraje
ku pochodu tužeb a k útoku snah.
10
Znám oči jedny, jež vlídným, zádumným steskem
prohřály mé údolí tiché uprostřed skal,
v nich ozářen posvátných hromnic stříbrným leskem
na křišťálném trůně plá svatý můj Graal.
A oči mé matky! V těch svadlých, podzimních sadech
pláč zdrojů léčivých večerem vlahým se chví,
z těch zahrad v mou duši van líbezný zadech’,
když výhružně bušilo na brány mé – Zoufalství.
11