Českým jarmarkem.
Tím českým jarmarkem chodil jsem rád –
jen když si vzpomenu, musím se smát!
Co jsem tam viděl – ač není to novým,
přec vám to povím.
Panenky buclaté na mne se smály,
na nohách dřevěných pitomě stály,
v objetí lákaly, jak se kdo kouk’,
kolem se točily, jak vítr fouk’!
Husárků na koni viděl jsem dost,
do trubek vřeštěli, až jsem měl zlost.
Panáčky dřevěné, hloupičké, hloupé,
z kterých se banálnost jak slupka loupe,
loupe se den co den – na duši sprosté
nová hned roste.
Ať jsem šel kamkoli vrchem i dolem,
pár němých oveček páslo se kolemkolem,
kam beran zaměřil, všecky se hnaly,
bít do svých kožichů den ze dne daly,
vlny jim stříhali rok co rok víc,
a – dobré ovečky neřekly nic.
– – –
Skoro by mne bylo k pláči zarmoutilo:
na jarmarce málo pěkných srdcí bylo!
19
Všude zřel jsem ozdobené skvělým leskem pozlátka
s malým očkem přimhouřeným – pokladničky prasátka.
V rodinách vždy v úctě byly, každý měl je rád,
kořil se jim na mou věru i sám magistrát.
Do cesty se všude pletly, i kde Musy pělypěly,
pokladničky zlata zvukem rády zadrnčely;
každý koncert pokazily hrubým hlasem –
kop’ jsem do nich časem.
– – –
Šel jsem domů po jarmarce, hasla slunka zář...
usadil se na pekelci, a chyt’ slabikář.
20