V podzimním stesku.
Po čeledníku našem steskne se mi vždycky,
když z listí tlícího čpí vůně hřbitova;
tam mouchy stárnoucí bzučely elegicky
a v koutku jiskřila se dýmka dědova.
Z té jizby klenuté vždy při večerním šeru
vykouzlil dětský duch na skále tvrdý hrad,
já, rytíř spanilý, jsem o královskou dceru
za jantarový vrch jel s drakem bojovat.
V té jizbě po čase se srdce moje chvělo
nad Benešových kronik těžkou žalobou,
mé ruce chlapecké se v prudké boje chtělo,
se vztekem bol mi zmítal dětskou útrobou.
V té jizbě po letech jsem matce v náruč klesl,
když v moři bouřlivém se stroskotal můj člun,
zde v duši zemdlenou mír nebeský se snesl,
to cherub milostný se dotek’ zlatých strun....strun...
Jen starý čeledník zbyl ze všech dětských hradů,
a po něm steskne se mi vždycky v podzimi,
když vichry sychravé nám táhnou přes zahradu
a krutě lomcují větvemi holými.
61