Domove dobrých...
Ohnisko lásky mé nehasnoucí,
praděd kde koval u výhně žhoucí,
kde děd můj půl věku hospodařil,
mladý les sázel i mýdlo vařil,
kde otec střídal až do let stáří
pluh a lov s vladařstvím v kanceláři,
kde naše babička tak Boha ctila,
že z chudých nejchudším byla vždy milá
– děvečka její pod krovy chátrající
nosila za tmy boží dar v pantovnici –
město mé rodné, jaký stín zřím
nad tvými štíty a nad znakem tvým?
Čas, který kolem jak dravý pták letí,
železným křídlem že vyhýbá se ti?
Mé drahé město, stárnoucí bloud
žehná tvé kráse v chudobě!
Nedej se ukovat do zisku pout,
útulku ticha a krásy,
12
jejž sta let Morava uchovala si
v polního květu podobě!
Zůstaň jak dosud v počestném kroji,
i když se soused v háv zbohatlých strojí –
šťastno, že místo strojoven řevu
děti tvé šveholí ve hře a zpěvu,
že místo komínů, čadících v pýše,
mateří douška ti do ulic dýše,
že místo černých struh s odporným kalem
trojice rybníků s olšovým valem
stříbrnou vlnou se k zahradám vine,
zrcadlíc březiny úbočí stinné,
pro ty, kdo z živnosti na výminku
chodí si do samot pro vzpomínku –
šťastno, že k dvojzpěvům lásky i pro věčný klid
sklenuly lípy tvé vysoký kryt,
kde z temných jeskyň lze k oblakům plout
a svěřit žal svůj poustevně ticha,
když v ryčném turnaji čest drtí pýcha.
Mé drahé město, do zisku pout
nedej se ukovat pro mamon hříšný –
Bohu se protiví bohatec pyšný!
13
Jak oheň posvátný od římských kněžen
tak plamen Ducha zde věrně buď střežen,
v úsvitu jitra nad Třemi kříži
ať se tu uleví bolestné tíži,
od srdce k srdci lásce buď mostem!
Když divý fukéř se s lyžařem honí,
ať slunko v milosti tvář nezacloní,
bezpečný nocleh ať kyne zde hostem,
domove dobrých – při chlebě prostém!
Únor 1939
14