Byl jarní večer. Touhy rozkvetly
jak strom i pole celou nížinou,
ráj zemi blížil se v tom rozpuku
a nový život klíčil tajemně.
Již slunce obzor líbat počalo
a lilo zlato proudem na hory,
pták jemně kroužil slední kadenci
a velký klid se vkrádal do kraje...
Jen touha v duších žhavě plála dál
a Lásky zázrak novou závratí
kraj celý jímal v jara polibcích
a vůni květů dýchal na lidi.
Když míza stoupá v křehkých lodyhách,
když bílé květy líbá vlahý vzduch,
když ptačí zpěv zní trylkem svatebním –
to zázrak Jara vždycky vrací se
a Láska zase světu kraluje
a její píseň celým kosmem zní.
Je torsem symfonie píseň ta,
jíž slavně zvučel celý Eden kdys,
když štěstí bylo věčné pro lidi
a jaro tehda kvetlo bez konce.
Teď zbyl nám jenom melodie stín,
– však sladký dost pro bídu života –
jenž v duši lidské znovu zazvučí,
když Jara kouzlo zemi posvětí.
A v každém srdci touha rodí se,
a v každém srdci prudčej’ bije krev
a v každém srdci láska rozpučí...
Tak bylo tehda z jara na večer,
když v klášteře – až někde v Padově –
na galerii, která v širý kraj
své otvírala hrdé oblouky,
mnich Antonio vyběh’ zoufalý.
Od jitra časného měl v krvi jed,
sup jak by mythu útroby mu rval,
a ňadro někdo svíral k bezdechu.
Jak prchlý galejník byl děsem štván.
Dlel marně v zahradě, pak do cely
se uzavřel – však klidu nenašel
ni v samotách, ni – běda! v modlitbách.
Vzal knihu – brzy však ji odhodil,
jak písmena by v oči bodala.
Pak znovu marně těkal zahradou,
necítil vůni květů nádherných
a jejich barvy netěšily ho –
jen pořád cítil, že se blíží cos,
by zvrátilo mu základ života
a bezpříkladné jeho zbožnosti,
že jakýs přízrak v patách jemu jde
jak výčitka za hříchy smrtelné.
Tak Jidáš mohl asi trpět jen
za velikou svou zradu zločinnou...!
A marně pátral Antoniův duch,
co znamenat má mučivý ten vír,
zda boží trest či zkouška těžká jen,
či smrti přízraky či šílenství...?
A v nitru jeho pořád žár ten plál
a nikdy v žití trýzní takovou
mnich Antonio zbožný netrpěl...
A naposledy skoro bezduchý
šel v baziliky přítmí tišivé
a chtěl tam vznésti velkou modlitbu
před Spasitelem, jehož miloval
tak nevýslovně, jako andělé...
Však také zde... Jak věčné prokletí
se mramorové sloupy týčily
a zlatý oltář jak by propad se
a všecko kol ho těžce dusilo,
jak klenba chrámu naň by padala,
jak šílenství by vešlo v duši mu,
jak moře kdyby v něm se rozlilo,
jak věčná poušť by kolem zela jen.
A celý život marným se mu zdál,
že marně vzdal se svého bohatství
a marná byla jeho čistota,
jakoby zoufal v štěstí zbožnosti,
jakoby Bůh již nebyl nad zemí,
jak štěstí každé, každé spasení
mu bylo zašlo toho večera
a jeho muka že jsou bez konce...
Prch’ z chrámu jako štvaný Tónio
a spěchal chodbou k velké terase,
jež galerií byla zdobena.
O sloup se opřel, aby nepad’ již,
a chtěl se modlit... Ale nemoh’ zas.
– Jsem v ďábla moci? – duše tázal se,
Jen srdce slyšel tlouci v odpověď,
jen v prsou bouře divě řádila,
a v spáncích bila krve kladiva,
a celá hlava žhnula horečkou –
a zdálo se mu, že je zatracen
a neuvidí nikdy boží ráj...
Jak námořník, jenž hledí smrti vstříc,
jak odsouzenec na meč katův zří,
jak náměsíčný nocí bloudící:
tak zíral tupě dolů do kraje,
kde slunce rudozlatá monstrance
již dotekla se vrchů hřebene,
a v údolí šli lidé s polí již,
a ptáci pěli slední trilky své
a květy jara vůní opojnou
vzduch sytily. U paty kláštera
pad’ v jeho oči všední lidský zjev.
Muž zralý, silný jako Tonio.
Byl zdravý, brunátný, se zápalem
své pole kypřil v tuhé lopotě.
Teď hlavu zdvih a pohled k vesnici
a náruč svoji rozpřáh, zajásal:
– Můj sladký syn a moje Aneta! –
A v chvíli přišla k němu spěchajíc,
hle, mladá žena s hoškem buclatým...
Ji zlíbal v čelo a pak hoška vzal,
jenž usmíval se v bílé košilce,
a celoval ho dlouho vášnivě...
V tom velkém štěstí prostých lidí tří
byl čistý souzvuk chorů andělských.
Pak žena rýč, a muž si hoška nes’
a ku své chatě zvolna kráčeli,
až za pahrbkem nízkým zapadli...
On viděl vše, o sloup svůj opřený,
to celé štěstí lidské trojice,
a Antonio dosud nepoznal
tak z blízka život chudých hříšníků
a jejich nízké štěstí pozemské –
a snad je nechápal či chápal snad:
Vír v jeho hlavě každou vteřinou
se měnil v orkán pouště písečné,
až náhle se mu v očích zatmělo
a jako stožár bleskem podvrácen
kles bez vědomí k dlažbě kamenné
a v mrákotách se skácel bezduchý.
Noc vzešla brzy světlá, královská.
Na nebes klenbě temně azurné
snad všecky hvězdy vzplály v jas.
Snad v zlaté době jarních slavností
Noc přišla se Dnem v kráse závodit:
tak byla smavá, skvělá, mystická!...
Pak z mrákot probudil se Tónio
po bezvědomí dlouhém, tíživém.
Vstal svěží, pružný, jakby obrozen
a němě zíral v zázrak noci té.
Byl kliden již a velkou hádanku
své smutné trýzně viděl jasně teď.
A na kolena klekl, ruce zdvih’
i oči k nebi a pak modlil se,
ne, volal spíše v zbožné vroucnosti,
ve žhavé touze býti vyslyšen,
že smilování bude v nebi dost.
A tak se modlil k hvězdám planoucím:
– Ó nejvýš milosrdný Bože můj!
Ó pane můj, ten hřích já neznal jsem.
Já nikdy o něm v písmech nečetl,
od učitelů nikdy neslyšel...
A přec to hřích, vždyť zaň ty’s trestal mne.
O nejvýš milosrdný Bože můj,
já o tom hříchu neměl tušení,
ba cestu v něm jsem viděl k svatosti.
Já mnil, že člověk nejlíp učiní,
když jenom Tobě žije na zemi.
A v tom byl blud a rouhavý jen hřích.
Teď mysl moji osvítil jsi v ráz:
Ty’s proto lidi lidmi učinil,
by lidský život žili na zemi,
a proto jeden zákon dal jsi nám
i přírodě, by věčně plněn byl.
Však já se vymknul tomu zákonu,
jak bludný lidský k tomu sved mě řád,
jejž člověk hříšný mohl psáti jen
a člověk, jenž byl Tebou zavržen.
Toť hřích můj velký... Já však spáchal jej
jen z lásky k Tobě, Pane, veliké!
Ó nejvýš milosrdný Bože můj,
ty neskončený ve své milosti
a přebohatý v odpuštění svém,
mou vyslyš prosbu žhavou, pokornou:
Buď odejmi mi pouta člověctví
a vznes mě s této země k Sobě výš –
anebo dej mi, bych se mohl stát
zas člověkem a jako člověk žít,
jak věčný káže zákon Přírody:
ó dej mi, abych mohl k hrudi své
jak otec vinout synka drobného,
jej celovat a hýčkat vášnivě,
být chotěm, otcem, celým člověkem
a porušený splnit zákon tvůj...
Tak k nebi tklivě chvěl se jeho hlas,
v tom hlase plakal život zmařený,
v tom hlase lkala otrávená krev
a žalovalo mládí ubité
a mladé srdce k smrti zbodané.
A v hlase celá duše letěla
až k trůnu nebes... Brzy vyslyšen
byl žhavý výkřik duše zmučené
a s milostí svou dlouho neváhal,
ten, k němuž volal s takou důvěrou
a jehož Bohem pojmenoval mnich:
Hle, před ním náhle světlo mystické
se rozzářilo jasem slnivým
a před užaslým mnichem v blaženství
se zjevil drobný hošík buclatý,
tak malý, bosý, v bílé košilce,
tak krásný, že ho mohla chovat jen
jediná matka v celé věčnosti.
A v očkách plál mu úsměv nebeský
a kolem hlavy božství majestát.
Mnich zíral němě na zjev milostný
tak sladký, něžný a tak velebný.
A otevřelo dítě ústka svá
a promluvilo hlasem přesladkým:
– Bůh, Antonio, slyšel prosbu tvou,
sám syna svého k tobě posílá,
by tvým byl synkem tolik touženým.
Mě přiviň k hrudi jako dítě své!...
Tak praví legenda. Na terase
byl Antonio mrtev nalezen
až pozdě k ránu v jitřním úsvitu,
když mniši všude marně hledali
a nevěděli, kde je Tónio.
A z jeho oka zářil štěstí jas.