Na poli mrtvých...

Karel Dewetter

Na poli mrtvých...
Na poli mrtvých, v stínu cypřiší kde prostá, zelená ční mohyla, tak často stanu v tichém zadumání... Tu pod tím rovem tlí již otec můj, ty zraky plné pravdy paprsků teď zhaslé, v důlky se již propadly a srdce, bylo zlata ryzejší, již červům země padlo za oběť. Vy drahé ruce, jež jen žehnat znaly, proč kosti holé máte navždy ztlet?! Ó vzpomínky! Ó snové dávno zhaslí! Vše úsměvy a slova pečlivá a staré báje zimních večerů, jež dítě poslouchal jsem sotva dýše, kdy v stínu zářil starodávný krb – vše polibky, jez skráň mně růměnily, a chvíle krásné v starém domě, bílém, kde stará réva okna věnčila, vše sny, jež’s na mohutném čele nes, tvá láska, pravda, mír a velikost – vše malý hrob ten skrývá – poklad drahý – Vše zhaslo tu, jak hvězda v noci tmách... Však na věky ta hvězda nezhasla! neb v duši mé z ní utkvěl paprsek a v mojí písnípísni, jím vždy protkané, Tvé duše oheň vzplane do věků! Tak sám tu sním... a tmavé cypřiše, jichž vrchy chví se, zlaté západem, 34 jak stíny mluví spolu šuměním – – – A rosa padá v trávu na hroby, jak slzy neviděných cherubínů – – A pozdní ptáče odkuds z keřů šera z mých hlubin písní tklivou, slzavou těm mrtvým v ticho „requiescat“ zpívá... 35