Dívce s míčem.
V stín stromů v starém usedl jsem parku,
kde na trávníku paprsky si hrály
a v listí pták si zpíval neviděný...
A přede mnou si pestrým míčem hrálo
děvčátko malé – sedm let snad bylo –
A bylo krásné v bílém obličeji,
jenž ověnčen byl zlatoplavým vlasem –
tak andílků se smavá líčka kreslíkreslí,
jak obetkána oblaků jsou zlatem – –
Pod ručkou její bílou a tak útlou
míč od země se odrážel a skákal,
a letěl výš a sotva v dlaň jí dopad –
již nad hlavou jí zapestřil se v letu.
Tak hrálo si to krásné, dítě smavé –
a náhle, žel, míč padající na zem
o kámen ostrý narazil se prudce –
a marně ručkou bílou a tak útlou
se namáhalo, aby skákal zase
jak dřív – míč nemotorně dopad
a ležet zůstal – neb v něm díra zela – –
A do ruček je vzalo dítě smutno
a dívalo se v místo poraněné,
a rtíkem dulo do obliny splasklé –
však marno všecko – míč byl k nepotřebě.
Pak rozlobeno, mrštilo jím v trávu –
ať leží tam, když nechce více skákat –
a nožka její jakby křídlo měla,
již v svižném kroku pospíchala odtud,
by zase jinou zábavu si našla.
Já za ní zřel – a před zraky mé duše
51
já náhle viděl krásné, dítě smavé,
však starší bylo o deset as roků –
A bylo rovněž krásné v obličeji,
jež ověnčen byl zlatoplavým vlasem –
jak andílci se v zlatém mraku kreslí –
A toto dítě s mým si srdcem hrálo,
je na zem vrhlo a zas do výšiny –
tak hrálo si to krásné, dítě smavésmavé,
až náhle srdce moje ranil kámen –
to bolest byla, že mě rádo nemá –
A jak to dítě, tak i ona krásná
mé srdce odhodila poraněné,
„ať leží kdes, já dost si hrála s tebou –“
a odešla, by hru si našla jinou.
To dumal jsem – – – tam v starém stinném parku,
a na pažitu hrál si paprsk zlatý,
a v listí pták si zpíval neviděný,
a v oči moje tichá rosa padla. – –
21/7 1903.
52