Dělo.
Když Zora rozžala svůj zlatoskvoucí svícen
tu hlaveň vzplála mu a tmavý jeho jícen
se děsně šklebil vstříc ku záři východní. –
Jak v zlatá cimbuří by kule chrlit chtělo,
by mračným závojem zakrylo slunci čelo,
by ztlumilo vší zář svých blesků pochodní.
Vždyť zvyklo v bitvách stát, při druhů hromobití,
kde jako moře hvězd se helmy v slunci svítí,
kde vlají prapory jak orlích křídel šum –
kde v blescích palašů a kulí ve lijavci
svou lidstvo pije krev, lačnému rovno dravci,
kde hradby odvěké se rázem řítí v rum.
Co kulí smrtících ze svého chřtánu slalo,
co krve krůpějí na jeho kovu plálo,
co stenů, výkřiků mu v nitru utkvělo!
co matek, milenek lpí na něm proklínání,
co zhrdlo vítězů při blesků jeho plání,
co trónů královských se před ním zachvělo!
Teď v stálém mlčení na baště musí státi –
a místo rachotu, zde z listí naslouchati –,
když zpěvná pěnice své zvonky rozladí –
neb dětí smích a zpěv, jenž dolétá sem z luhuluhu,
tu místo dýmu zří motýlích křídel duhu,
a pestré ještěrky jak v trávě dovádí.
A v jícnu křídlem svým mu tichý věje vánek
a místo ve vřavu jej skolébává v spánek,
je lesklý jeho kov pln skvrn již rezavých. –
83
A místo rubínů, jež krev za časů slávy
mu v čelo vetkala – teď z kvetoucí své hlavy
naň jabloň stoletá svých květů hází sníh.
*
Jak dlouhodlouho, lidstvolidstvo, chceš svá děla líti ještě,
jak dlouho v klasy chceš metati kulí deště,
jak dlouho jitra zář chceš dýmu mraky krýt?!
chceš ohněm utlumit svit zlatý z Krista čela,
chcešchceš, míru korouhev by krví znachověla,
by v trosky rozpad se ten zlatý lásky štít?!
Ó ustaň! Zlom svůj meč! nech děla rezavěti!
Nech ptáku v jícnu jich si hnízda vystavěti,
ať duhy sladký jas se vypne nad nivy!
Ó ustaň! V hněvu svém bůh dlouho již se dívá
a v hloubku prostoru mu hvězdná slza splývá,
kde zkázy anděl již meč zdvihá ohnivý.
84