HELGE KRÁL.
(BALLADA NORSKÁ)
Noc temnou peruť uklání,
pláň sněhu v stín svůj hrouží –
kol pláně černí havrani
s děsivým skřekem krouží.
7
Na tisíc reků leží tu –
jak padli s meči a v zbroji –
zde leží, luny při svitu,
jež v mracích nad hvozdy stojí.
Je nachový jich krví sníh,
krev v rubín mění se ledu –
hle, tam teď černý stín se zdvih –
král Helge z mrtvých vstal středu.
O meč se opírá zlomený
a v hrudi rána mu zeje –
zrak jeho velký, zkalený –
hlas jeho nocí teď chvěje:
Co bylo nás – kdy jitra jas
červánků zahořel zlatem –
ha, k západu co zbylo nás? –
Smrt zle svým kosila hnátem!
Je zlomen meč, štít roztříštěn,
jak trosky vší slávy a moci –
zní z dálky moře divý sten
a vichr uhání nocí.
Hoj, černí havrani, sleťte sem,
vy druzi noci a stínů –
mně rvete ostrým zobákem
mé srdce z ňader klínu.
Mně z ňader vyrvete srdce mé
a leťte s ním k východu, v dáli,
hrad Hamar u jezer věže své,své
kde modrými oblaky halí.
8
Tam Jarl krásnou dceru má,
tam drahou Erlu mi střeží –
ta z jitra v zlatou harfu hrá
a zpívá na šedé věži.
Má dlouhý a tak zlatý vlas –
víc líbat jej, není mi přáno –
má v zraku plno něhy, krás,
víc nikdy z nich nevzplá mi ráno.
Tam spějte, srdce mé jí dát –
je dosud živé a vřelé –
a ona se blahem bude smát,
jak když jsem líbal ji v čele.
Nuž, leťte s živým srdcem mým –
tam k východu nocí již temnou –
já padl – v smrti stíny zřím –
však láska – ta nezmírá se mnou!
9