Pomáhal příliv – a lodice Dánů jak na oddech
pokryly výspy a břeh,
ale z plujících draků ven řítí se oštěp a meč
na lup a vraždu a seč.
Na krovy slaměných chat již letí plamenný vích,
lká pláč, hřmí ryk a smích,
z Gotlandu travných niv pěst zbrojná štve o překot
do lodic ovce a skot,
na hradby Visby a kláštera Kariny bránu a zeď
útočí zbrojenců změť,
z portálu chrámu však opat jim v ústrety. Pozvedá dlaň:
„U míru svatyně staň!
Pohostinu jdeš-li, nám vítán buď z daleka host;
mnich, sám dne námahy prost,
na stůl ti klade chléb a v rohu pěnivý mest,
cizinci v ochlad a čest.
K ostatkům svatých-li pospícháš k očistě, vítán jsi! Pojď,
kříž tě k pokání voď,
světců přímluvou hřích buď prominut! Bez viny, chyb,
i nám svou modlitbu slib.
Čemu však násilou lámati veřeje, do chrámu bít,
žhavou smolou dštít,
loupiti míru lid, v jich krvi ruce si mýt?
Chrám zněl jen modlitbou díků! Kde brázdou my vedli kdy pluh,
žehnal, jsa s námi zde Bůh!
Nevzněcuj bouři ni z Boha, ni v lidu, zlo platiti zlem –
bezedno moře, hluboka zem.“
Na štít si udeřil mečem a směje se Asker Ryg:
„Důstojný opate Hane, vzdech marný jest, kletba i vzlyk!
Na lup nám bohatý velel – kdy kleteb i pekla se bál? –
udatný Valdemar král.
Zlatý má v koruně kříž, plášť nachu, leč chudý má rub, –
jen mnich se rád s chudobou snub!
Zlato a stříbro a skvosty a klenoty, peníz i kov,
nám vydej bez teskných slov –
však duch poklady hromadí v nebi, na zemi – pěst;
králi, co od země jest!“
Chrám jest i manstýř v úchvatky lupičům. Bohatý lup!
Pod tíhou lodic trup
nehybně trčí v nánosech odlivu: v přílivu hodinu
k domovu obrátí na moře hladinu,
s hlaholem vítězných zpěvů a Gotlandu na posměch
stihnou Dánska břeh.
Kněz Hane zbůhdarma prosí, až k lodím za nimi jde –
Viking pálí a rve.
Pomalu zdvihá se moře. Hrá u lodí slinami pěn –
v písku to sykotá jen;
vlnami lísá se příliv, lne kormidla pod obruč
jak hněvy kalená žluč.
Příboj už vyzvednul lodě. Zní vesel bujarý ráz,
pod břehů vede je hráz;
na přídě prvé zpět Asker Ryg volá i v přílivu šum:
„Opate kněže, klň lupičům!“
Na břehu opat Hane dlí bez hlasu, sám tam a něm.
Blíž kvasí se příboje lem.
Na lodi v dálce však Asker Ryg rouhá se nad vod ruch:
„Opate kněže, kde mstný Bůh?“
Na břehu opat Hane jen klesá do kolen.
– Kypí var zlověstných pěn.
K požáru manstýře v děsu lká bratř: „Spěj, otče, již k nám!
Klň žhářům! Viz, v plameni chrám!“
Opat Hane strnul, pna ruce k nebesům.
Vln příboj rovný dravce klům.
Z hvozdů a polí zpět vrací se lid. „Pust dům i luh.
Lupičům kletbou kde Bůh?“
Neklne opat v bolestných modlitbách – spor vod u nohou,
nad hlavou mraky černou oblohou.
Ostrovem hledí – kol pusty jsou nivy, suť, kláštera krov,
zoufá a nemá slov:
Ve rmutných života vírech, v jich příboji, odboji vln,
jak člověk jest rozbojů pln!
K dálným snů kvetoucích nivám z tmy hlubin zalétá duch,
k oblasti nezemských tuch,
v odboji těla se vrací a padá v zlob změtených kal,
na bídu, hoře a žal,
ku zlatým vrcholům chrámů i nad oblak u věčný jas
ducha pravd vyzývá hlas,
ale zla hrabivým pěstem jen úlomek zlata je drah,
co ohnivých vidin oblačný tah
v života proudu – běd vášnivých vichřic na popud –
tone a tříští se v rmut.
Z příboje vášní, vin cizích – výš k nebi jen vraceti zrak,
buď tělo tonoucí vrak...
Vzdula se vlna a bělostnou pěnou mu oblila skráň –
Bez kletby bouří se sláň,
k ostrovu z pevniny vichor se sápe a supá jak divoký oř
Dánům na příkoř,
trhá jim plachty, dře ráhna, rve lanoví. Burácí řev,
zní praskot a třeskot dřev –
hromová bouře se valí a soptí a dáví. Vln hlod
úžasným příbojem vod
zpět na výspy, skály a bradla štve útokem loďstvo s kořistí
do zhouby čelistí.