Zvuk rohu ze sloni se od hor chvěje
a láme o hrad bílých stěn – –
Noc pod lunou. A do peřeje
jí svitů bledých touhou pěje
roh bílý, kvílí
a paní hradu budí sen.
Jde na pavlan a naslouchá a bádá,
co nocí vlá z těch divných sloh.
Vlas hlavy volný zlato spřádá
jí v roucha běl, co tucha skládá
i slova, znova
čím plesá, lká a hrozí roh.
„Ó paní má, tvůj choť plul mořem blíže
a pouští písku putoval,
kde na obranu Země kříže
meč tasit velel nebes kníže,
krev líti, mýti
pak v Jordanu vin rmut a žal.
Již rány zhojeny, ni viny není.
Zas domů Pán mi pokynul.
Ač v bouřném živlů burácení
sláň pod lodí se zlobou pění,
Bůh se mnou! Temnou
i nocí jist já k břehu plul.
Dík jemu v modlitbách! Však nepoklekal
jsem v cizí vlasti k povděku,
jen o domov se v touhách lekal – –
Bych jasný den a zoru čekal
zde doma, rtoma
lnu k rodné půdě v pokleku.
Jsem doma opět, po bojích a trudu,
kde svatá země otčiny!
Jsem doma, dní svých po osudu
i tichý hrob kde žehnat budu!
Kam vidím, klidím
a síti budu pro syny!
Co čeká as tu po dlouhých však létech
můj čistý štít a hrdý znak?
Sní v bohatých mé luhy květech –
chví lásky dech se na tvých retech?
V dní mihu z jihu
zval návrat můj tvůj slzný zrak?
Slyš, čarovný zvuk temný mého rohu
jak dálných kleteb vanutí!
Kde žena manželu i Bohu
snad nevěrna cti pod úlohu –
mstí zlobu k hrobu,
roh k vyznání ji donutí!“
Tiš před bouří vlá po noci a tuchne.
Hrom bez blesku ji rozeklál:
roh zuní, duní, umlká a hluchne,
stesk, třesk – div peklo nevybuchne,
a v lomu hromu
řev kletby nese ozvuk dál – –
Až ticho, ticho. Háje oněměly,
skal z ozvěn sipí zmijí syk.
Žel rosy kane po krůpějích,
až květ se láme tíží jejich,
noc tichá vzdychá
a dálka tlumí pláč a vzlyk...
Jde z háje pěší, na boku roh bílý
a brůnu veda za sebou.
Tam v dálkách bílá paní chýlí
se nad propastí skal a kvílí,
ač v šeru věru
jen andělskou plá velebou.
„Až k zemi svaté, odtud ku domovu,
kde láska zradu nehostí,
Bůh pro slzu kde touhy znovu
by odvalil i kámen rovu –
nač tedy zvědy,
když ani tucha věčnosti?
Nač pouti tam, kdes nepoznal, že věky
plá lásky víra nad hroby,
že krásny jsou i rozluk vděky:
vzlet touhy světu na útěky
ráj vídá, hlídá
v snech cudných svaté siroby!
Co čas, co chvíle? Kmit – co rosa hlásí,
kdy slunce vzplane nad nivou!
Co život plní divem krásy,
i duši světí slzou spásy,
že vzkvétá, vzlétá
duh cestou k blahu zářivou!
By méně bylo blaha pod hvězdami,
vel, umru touhy odvahou!
Kam nad života toužím klamy,
jest touha vítěz! Rohu hrami
znám z touh se čistých,
pnu rámě k nebi přísahou – –“
Ne, bílý oblak s pavlanu se kloní
v pád do propasti pod hradem – –
Jen na kůň! Ostruhy v děs koni,
křes jisker od podkov se roní,
roh puknul, zmlknul
msty trestným do skal dopadem.
Co údolem to lká, kde propast zeje?
Tlum z hradu žen, jich kvil a sten...
Svit měsíce se hrůzou chvěje,
kam jezdec pádí bez naděje
a šílí, kvílí,
leč nebudí již paní sen.