Noc letní dusná nad táborem,
a pouze bílých jenčarů bdí stráž.
Kol stanu vládce věřících jest mrtvo.
Však těžkých látek oponami
i hlídku šálí ticha klamy;
vnitř občas nadšený a prudký hlas,
kdy s dotazy se tlumenými střídá,
jak bouřka tichu odpovídá.
Co hřímá horám na úžas?
Kdy blesky chvějí lůnem skály?
Jí vděk, kde bok jí lehčí lom:
pád balvanů, kde lesy stály,
i hrdý kácej strom!
Stan vedle stanu, vládcův harem.
Tam ticho, tma. I nad sny hurisek
bdí Kislar, aga černých eunuchů.
Cos tuší napřed? Z truhly vonné
háv rudý hledá huri oné,
jež hlásila by oheň sultanu
– kdy nenadále vypuknul by kdesi –
jak velí mrav. Co na úděsy,
ret vnadný nes mu do stanu,
kde s ulemou se pán jich radí,
blah budoucích tká osnovy – –
A lstivý úsměv tane kradí
i na rtech agovi.
Dí Mohamed: „Jest Allah mocný!
V mých rukou odtud pevný hrad je Kljuć,
neb vyschly bažiny, co ochranou kdy
mu byly Sávy na poříčí;
hrad zdi a valy vzdorně týčí
tu králi Bosny leda u žalář.
Lid – můj, i země má, kam vedu kroky.
Sto tisíc raje na otroky
z psů nevěřících. Co jich psář?
Viň v okovech se živ a chropti,
v tmách volně sám hyň od útrap –“
Šejk Ali Betsami však soptí:
„Ty zab jej, zab jej, zab!“
Zpět sultan dí: „Bůh milosrdný!
Já na jeho jsem jméno přísahal:
Ač jatec můj, jist král jich Tomaševič!
Svou hlavou jist až do dní starých.
jak třicet tisíc hochů jarých,
co jeho lid mi dodá v jenčary,
kde kříž a jazyk léty zapomenou;
boj – s kletbou na svou krev se ženou
v brod jedné krve s handžary.
A vítězí, krev rodu zrádná!“
Šejk volá Ali Betsami:
„Zab krále, zrádcům rodu vládna,
jej zradě na klamy!“
Mnou imam Henefi tu fetvu
dnes vládci věřících ti vzkazuje:
„Slib neplň tomu, kdo jest nevěřící!“
Kmet nad surami alkoranu
noc hloubal mnohou, pravdy mannu
by svolal tobě s nebe. Bez bludu
jdi z pustin pochyb, útěch ku oáse,
kde klid a oddech po tvé dráze
blah údělem ti z osudu.
Ty's dluhu Bosny hlavu ručil.
Jí nekřivě i jeden vlas,
děl od ní trup! Co Moudrý učil,
dím věrně jeho vzkaz!“
Dlí v rozhrnutých plátnech stanu,
jen dlaněmi jak tleskl Mohamed,
hned Sedmi němých mračný aga bdělý.
Zem čelem bije po rozkazu
a ven se vine s hladem plazu – –
Dlaň po šerbetu vztáhnul Mohamed;
jak teplou krev by lokal do nechuti,
šťáv bez ledu mdle sladkou rmutí
jen na splach výtek vlaží ret.
Již potoky se krve třísnil,
ni tajné vraždy nelekal.
Co fetva dovolí, kdo plísnil
by zrad mu v hrdle kal!
Noc dusných oparů i hvězdy
jak do mdlobných by únav jímala –
hned mlží se, hned hasnou usínavě.
Dus po stanu; jen světlo jedno,
že oko v oku nedohledno,
jak v stínu řas chví tlumeně se troud
lsti plamenů, tmou číhá nedočkavě,
kam po spící kat němý hlavě
teď sekerou as chvátá tnout – –
Dřív Osman slovo plnil čestně,
kmet-dítě ústy, pěstí muž;
pěsť ochabne – mluv jazyk lestně,
i slovo ruce služ!
Šejk Ali Betsami tak učí
a ticha plaší tíseň nevolnou,
klid nedbavý ač chladně líčí sultan.
„Svět na oblasti dělme dvoje:
Tam Dar-ul-harb, to země boje,
již teprv podmaní náš meč a prut;
zde Dar-ul-islam, vláda Allahova,
dům jeho vůle, jeho slova
– buď prorok blažen, proklet blud! –
kde víry zákon uskuteční
v těch, kdo je plní ku blahu.
Slyš, mueddinů rtové vděční
tmou pějí „Allah hu!“
Mluv muslim modlitby, hleď k Mekce,
dar dávej chudému, včas měj i půst,
jdi na pouť, bojuj s lájí nevěřící!
Dím u noci, jež nad námi je,
dím u dne, jenž nám světlo sije,
dím u člověka, jenž je krve tvor:
Hle, různý jest váš dech i vaše snahy.
Čiň ono však, čiň bez úvahy! –
jsi pravý muslim, skála hor,
kdy dmou se vlny nepřítele.
Jsi emir, sultan, padišah:
lij krev a rdus a top, bij směle!
Jsi čist, kde džaur je vrah.
Čiň dobro, ač ne pro odměnu;
jen z touhy, jasnou vidět Allahovu tvář.
Mzdou jeho spokojen pak budeš potom!“
Zas opony se stanu hnuly.
Dlaň o dlaň se jen lehce tknuly –
u vchodu němých aga, ledu sloup.
I pohled sultanův se táže němě.
Kat hlavu mrtvou na dlaň temně –
mrak tupý očí kalná hloub,
rty na půl úst, zrad na výčitky,
vzdech o matku, ston o ženu,
ač hned je přerval čepel břitký – –
Kyn katu v odměnu.
„Jak hlavy padnou nevěřících,
tak hlavy těch, kdo rodu tvého kdy
ti závidí, syn tvůj to buď, neb otcův,
a bratr tvůj. Sám, tvá ti spása!
Mnou Henefi ti dále hlásá,“
dí Ali zas, „i druhé fetvy řád:
Tvých stanů bude krov Pán jitřní zory!
Zlo tebe miň – těm na úkory,
kdo závistníci tvých jsou vlád!
Pryč od zla, měsíc na úplní
skvrn zatmění kdy hlodá svrab!
Jejž na soupeře moc tvá slní,
buď syn, buď bratr – zab!
Ptám u palmy se, u olivy,
mním u Sinaje a cest do Mekky:
kdo spravedlivý, nemá příčin k díkům?
Co Henefi ti hlásá imam,
vděk toho za tě do slov sury jímám:
Ó jméno Onoho, jenž milostiv!
Hruď my ti v pochyb otevřeli mdlobě
a ulevili břímě tobě,
že přímíš týl, jenž byl by křiv!
Co těžko, kvap ti lehčí kroků.
Kde váhá dar, dík neřečen.
I ořům, rychlým do útoku,
jest vítěz povděčen.“
Ne chudou rukou vděčí sultan
se za dlouhou mu cestu, fetvu obojí.
Jen dotaz ještě na pochybách váží,
ač nemluvě. Šejk po něm bádá,
ví, o rod Osmanův se vkrádá
lét příštích do mysli mu obava.
Křik táborem. Pnou okraj stanu stranou –
Kljuć hoří požárem, zdi planou,
tmou žhavá sálá záplava.
V hedvábí rudém s hlavy k patě
vně vchodu huri stanula
– jak ochvěvy by ohně v šatě
krev po ní planula –
a k nohám pánu v bouřném chvatě
vnad vlnou skanula,
krev sultanu že nítí varem.
Šejk na obav mu němých van
teď odpovědí dechnul: „Harem!“
a zavřel po nich stan.