Kdo za tebou stál, signore,
a pomáhati čekal,
zlob upřímný ty netvore,
jenž chyby světa znáš a víš,
jen sebe sobě nezradíš,
bys nitra červa nepolekal?
Zde dlíme spolu na věži,
kde zrádný sluch tě nestřeží,
a služná Cremona jen u tvých nohou leží,
jak věrná fena v kotouči,
jíž tvůj i pokyn poroučí –
co tedy tajně jsi se tehdy tuto vztekal?
Pan Gabrino de Fondalo
nic nedbá tazatele.
V dál oko se mu upjalo,
Alp v severu jak sníh a led
by jiskrou nítil chmurný hled
mu do hanby a han a žele.
V jih mraky nízkou oblohou
se oblud sunou mátohou,
kam vlekou do rovin jen sníh a zimu strohou.
Gabrino, tyran Cremony
– jí vládni muž a zákony! –
i pěstí do těch mraků s věže hrozí směle:
„Což není dosti za léta
nám bouřek, blesků, hromů?
Vždy, sotva jaro zakvétá,
my cídíme hned mečů rez
a z líných zim nás chvátá běs:
Plať bleskem, kdo co dlužen komu!
Nám pod Alpami slunce znoj
krev vaří na svár, spor a boj,
a bude zima dlouhá, čekáš klid a pokoj –
leč tady mraky severu
nám vedou novou příšeru!
Bouř letní hubí klas, bouř zimní zhoubou stromů...
Hleď dolů s toho cimbuří!
Kdo s věže té se kloní,
mdle v očích se mu zachmuří –
jen hbitou rukou sáhnu v týl,
a na dlažbě máš pouti cíl.
Jest po výsosti tvé, jest po ní...
Kdo na světa dlí vrchole,
kdo k nebi jde v slz údole,
a bouři sije, bouří rván – – Jest ticho, klidno dole.
Pan císař Zikmund, města host,
i papež Jan – jest úcta cnost –
hleď, tuto po vánocích stáli se mnou loni.
Byl klidný den, mráz třeskutý,
vzduch jasný do průhledna.
Nač jim to? Hovor pohnutý
o Benediktu, Řehoři – –
Sněm v Kostnici smír utvoří,
buď hlava církve pouze jedna,
tří vespolná-li ochota – –
Pak císař, dvorný lichota,
klid města chválí, polohu. A dolů
jak naklání se s pavlánu
i s papežem – – Jdu na stranu,
mně rukou trhá běs, zrak v hrůzách třeštím, bledna – –
Což tehdy satan do mne vjel?
Je dolů uvrhnouti,
ať mine rozkol, církve žel!
A za císaře hladkých slov
což nerodí kde země kov
i duby nad rákos a proutí?
Pryč, vari, lestný satane!
Leč nyní bouř tam zaplane
a hrozná výčitka mně na mysli tu tane:
Proč tehdy rány dopadem
já nesklál je, byť úkladem!
Muž – pozdní lítost bez činu mě rmoutí...“
Ach smutno, trudno, vznešený:
svět, církev nejsou zdrávy,
my divochy, neb kameny.
Kdo výše jest, my dolů s ním,
kdo níže, z úcty tropí šprým,
hrá s řádu zákony a právy,
ten dole i ten nahoře.
V dní bouřných pustém úhoře
kde moudrý rozsévač, co k spasné sklizni oře?
Rve tuhá pěst, řve hlučný hlas – –
Kdo s tebou stál tu v onen čas,
tvé vida rozpaky? A neprodal ty zprávy...
Gabrino hlavou na bok hnul,
kde věžný klopí zraky,
jak náhlý blesk by rozetnul
tmu oddanosti otročí,
v níž dole hloubku nezočí,
ni nad hlavou ty temné mraky...
Pán města ve smích bezpečný:
„Mně za chléb věrně povděčný,
že na výšinách neslyší svár města věčný.
Snad ohluchnul již od zvonův!
Co ty bys tehdy činil? Mluv!“
– „I hluchý vidí výš. Já shodil bych tě taky."