Má Felice (mnou nebylal's ty šťastna;
kdy sebou sám já trvale byl šťasten?),
vždy tulák, bez choti a bez domova,
zde u vězení Triany mru hladem!
Mru smrtí tuláků, však dobrovolnou,
jsa vězněm inquisice bez své viny.
Jen u vzpomínkách s tebou se již loučím,
ni ruky dálkou nemoha ti podat.
Buď s Bohem, ženo, v rodné Florencii!
Vzmach ruky jeden vypudil mě z vlasti.
Ví o tom svět. Kdo mně, v mé slovo věří?
Kde jiní v hněvu straní geniovi,
co pěsti mé jej zohavila rána,
a nevzpomenou: jinoch prudké krve
to posměvačný jazyk trestal hochu,
jenž tehdy byl jen učněm Ghirlandaja –
v mou upřímnou ty věříš pozdní lítost.
Co pravdou, víš. Chvast žoldáka to nelhal,
by holedbal se pádnou ranou ruky.
Já jméno měl již tehdy v terracottě,
když kreslili jsme v kapli Masacciově
– ne sám, jsou svědky výstupu též jiní –
Michel Angelo pro nás měl jen smíchy!
Kdo tušil tehdy genia v něm jiskru?
Proč na sebe jen vztahoval jsem posměch?
On hladce kreslí pevnou rukou lehkou,
já hlíně zvyklou vládnu pomaleji
a přece vzor svůj nápodobím věrně –
ten prudký smích! A do duše mě řeže!
Ne závist, nekvasí mě ani pýcha –
mně svědkem Bůh, kde svět mi věř či nevěř!
Smích kolem hlavy úporný mi svistí,
tvář nach mi žehá metelicí divou,
až v očích krouží spleť mi vírů žhavých
a dech se zalyká jak písku váním;
smích, hocha smích a výsměch cizí práci –
Ráz ruky prudký... Krev a krev pak vidím,
lom doslechnuv jen jakés křehké chrupky.
Angelo omdlel, nos mu v kořen rozbit,
tvář zohavena na věčné prý časy.
To neblahou nám oběma je sudbou,
že právě tvář jsem kvapnou stihnul pomstou.
To nebyl šerm, bych cílil úmyslně!
Mně věří kde kdo v úmysl jen trestu,
však zmíním-li, lom chřupavky jak praská,
hled nedůvěry hlas mi kárá ze lži:
kdo slyšel kosti chrust, chtěl kost i zdrtit...
Což vím, kým ducha zákonem kdys hračky
my pamatujem z událostí vážných?
Jak dítě, koupaje se, tonu proudem;
a do dnes vidím jen tu prasklou kůru,
kde stromu větvoví se chvátám v zmatku –
proud milosrdný sám hnal tělo na břeh.
Mně matka skonala, než do života
hoch bez otce sám pevnou kročím nohou.
Ač chápal jsem, co znamená ta ztráta
mé prudké krvi v kvasných létech mládí,
kdy matka byla andělem mi strážným
a pohled její nad zákona desky –
vždy vidím přec jen onu hvězdu k ránu
(kdy otvíral jsem do zahrady okno)
a vidím tak, jak od té doby nikdy,
tvář matčinu co vídám snů jen mlhou.
Kdos odsouzen byl na smrt, čtou mu ortel –
sluch loví nad to bzukot mouchy v okně.
Tak věrně dím: Já slyšel kost mu prasknout.
Snah katana však nebylo v mé pěsti,
tvář znamenat mu k hnusu. Od té doby
jak mou jen tváří znak by planul Kainův,
jsem tulákem a vyhnancem a psancem.
Ten hrubý čin jest kletbou všech mých kroků.
Svět namlouvá mi: jsem prý žoldák spíše.
Zve pod prapory Duca Valentino –
já sedm let se po Romagně tluku.
Hlas nitra vábí k umění mě při tom.
I pracujeme stuccy Vatikánu;
jen sádru hnísti na tvar cizích vzorů,
mně odporno. Jest nadání mé mrtvo,
jsem za chléb již jen uměn podavačem?
Zas condottier Vitelli mě najal;
sám klesá pod sekerou podezření,
ač Florencii proti Pise věrně
byl sloužil. Mne vír do Sieny zavál.
Klid chrámový zve k umění a k Bohu.
Tam tvořím v kapli sochu Františkovu,
já žoldák světci k oslavě, jenž tichý, mírný
šel světem tím jak živé odpouštění;
ten skřivan Umbrie, jenž létal k nebi,
má upoután být v kámen rukou toho,
kdo v sluchu třesk má polnice a hromy,
jež duní vřavou z jícnů falconettů!
Zvuk trub zas volá k boji u Gaëty –
já dláto odhodil – a Chudáček můj v nebi
ni nevzdechnul snad k práci nehotové...
Angelo podruhé mou stezku kříží:
On dokonat měl sochu onu! Jaké
as ruce svěřil – nedím: úmyslně –
mé dílo, z mramoru již budící se!
Mnich oblé tváře hladké – Poverello
to není z Assisi, jak v snech jej vida,
chtěl vidinu jsem vtělit do kamene,
ač pomalu jsem hnětl skizzu k němu!
Proč tuto sochu nesrazil jsem k zemi,
by rozbila se pádem v pouhé střepy?
Nač jméno moje s ní má býti spjato,
a nikdy, nikdy s Madonnou mou sladkou,
co v Seville zde jsem ji pod kladivem
jak nevěřící běs byl zničil navždy,
bych v duše hlubinách pak za ní plakal!
Angelo sám proč nedokončil sochy,
by smetal na skráň žířivé mi uhlí?
Co tají záhad umělcova duše!
V svých hloubkách nosí všecky duše cizí,
neb ozvěny hlas aspoň z duší cizích,
a v jejím zraku zrcadlí se vesmír,
by všecko viděla a chápala a měla,
dlíc na zemi, ráj hledala i peklo,
všech tváří správně četla smích i vrásku,
dny minulé si přítomnila k zítřku.
Jest umělcova duše napjatá vždy struna:
hned sténá temně hlubokými boly,
hned do vysoka étheru jen jásá
a vždy to pouze pod dotekem lehkým –
kdys náhle praská, raní tvář i oko,
kdo zvuk z ní loudí. Jest to květná niva
i moře hladina, den zlatých oblak –
by v spodních bahen tajinách se bála
vln vzdutých zdola pod výbuchy sopek,
co z pradob nezbádaných vyvrou k děsu –
by všecko žila ve snách, se zlosyny
i s heroy i dětmi, třeba mřelo
jí tělo bídou skutečnosti chudé – –
Tím spíše chápe kouzlo božské krásy,
jež láká, vábí, přitahuje k tvůrci
děl nesmrtelných; ale člověka v něm nedbá,
mu závidí, jej proklíná, ba vraždí
slin střikem jeho zahalené božství,
že člověk živ a umělec v něm mrtev,
živ umělec, v něm člověk raněn k smrti.
Co lhal bych? Dílu Angelovu kořím
se údivem (jen sobě přiznávám se,
kde veřejně mám pro ně pozor chladný)
a nemiluji osoby, ač jenom slýchám
kdys to i ono: Boji prý se lidí,
jest myslitel a samotář a básník,
i štětec v ruce, sochařem je vždycky,
běs tvrdým slovem, ač jda sporu z cesty.
A vztek mě rve a lomcuje mnou závist:
on doma – geniem – syt života a slávy!
Já sochař jen – a hnanec – bez otčiny.
Ač pro ruch života muž způsobilý,
jenž klamem ciziny i bitvou doma
jsem hrdě nosil bystrou hlavu zdravou,
mru v tichém sklepení jak mnich, vrah sebe;
znám doma jen jak rváč a mluvka žoldák
(bych mluvou utajil, co lepšího mně
vře v nitru před zrakoma nechápavých;
by rukou nečistou svět neodhalil,
co mou je svatyní, kde mluvím s Bohem,
jenž dává snít a dokonat snů zázrak.
Jest větší Angelo – on v davu mlčí...).
Až v cizinách mně uznání je vděkem,
kdy vlas mi šediví, klid lhostejnosti
– ne, by mě těšil dnes – již tupí srdce,
že slávy beru vděk jak chleba skývu,
kdež byla by dřív ambrosií bohů.
Já pomalu zrál, doufal v plodné stáří,
mru pomalu, žeň poslední sám zničiv...
Má Felice, i tebe pozdě poznal
až v druhé polovici své jsem dráhy!
Kdy z Anglie se vrátiv, pomocníky
jsem hledal pro svůj slavný úkol tamní,
hle, najdu tebe! Ne již bouři mládí,
žár lásky opojné, vír smyslů z krásy,
však soucit ženy s tulákovou sudbou;
ne pochopení díla z mojí ruky,
stisk oddaný však ruky odmítané,
jež jinde marně hledá po příteli.
A nyní mru i bez tvé ruky stisku.
Bych nestál v jasu Angelově stínem,
já z ciziny se nechtěl vrátit dříve,
až jméno moje předejde mě slávou.
Z mlh severu jde v slunný domov antik!
Již muž – a snílek sebeklamem blázna...
Jdu domů, domů, kam jsem toužil léta,
z mlh severu jdu na jih, domov slunný;
hruď vzdouvá se, v ní dětsky nyvé srdce
mi taje dojetím, až oko vlhne,
pnu ramena vstříc domovu a druhům –
Klid mrazivý a pátravý jen pohled:
tož on – a sluní královou se přízní
v Anglii chladné za Alpami, mořem?
Ten mistr chudý objednávek čestných,
však známe, známe: rváč a kumpán vojen!
Proč neskanul jsem domů zlata deštěm,
jak s nebe bůh kýs v báji ku Danaé?
Já v cizině byl šťasten přízní lidí,
však doma rmut a trn a žluč a peluň,
hled číhavý a zpod obočí stranou,
zda rozetnu kde spor a vádu pěstí.
A já – syn ztracený tak nejde k otci!
Vlá duší klid mi zrajících žní slavných
a rukou nemdlobnou svůj příští chápu úkol,
sní srdce touhou po pohledu tklivém,
jenž vedl by mě s věrnou láskou k létům,
kde plodů odměnou plá jasná jeseň.
Jak z doznání se trpké pravdy hanbím:
Já šťasten u cizin. A doma, doma –
hrot v sobě, na čele jen chladnou chmuru.
Tož na cizinu vzpomínám, jsa doma.
Ne slunných žehů plápolavé barvy,
zas vidím šťavné, syté barvy klidné,
jak pokostem by stuhly po krajinách,
jichž ráz mi nový tak a zajímavý,
kde není pinií, ni vavřínů, ni oliv;
svah hory, chlum – chvoj chmurná po nich dumá,
a buk a duby tajemné strou stíny,
chlad, ticho hájů hlubokých a vlhkých;
skot tučný toulá ohradou se lučin,
v nichž ohně páchnou syrým vzduchem, večer
než klesnou mlhy. Po únavných válkách
lid zahloubaný klidně koná práci
dní lopotných, ať v přístavech či doma.
Tam práce tajemství se odhalilo
mé mysli těkavé. I mne již práce
tam blaží v dílně střízlivé a tiché,
co kolem kypí města ruch, též v práci.
Tam domů vzpomínám. Však práce jen a práce!
Ať dotud světu neznámá a neceněná,
mne vábí její půvab! V duše koutku
kdys modlívám se: Zraj, jsi chlebem samot!
I umělcova marnivost se hlásí:
Bych domovu se vrátil s čelem jasným!
Pak doma, u nás? Zpět a k práci toužím:
Jen navrátit se kamenu a dlátu!
Jak rád, že také ty's mě provázela
zpět do Anglie! Znáš tam ono dílo,
co zraků tvých jsem tvořil pod záštitou,
tvou sílen modlitbou v zlých dobách pochyb.
I zde, v tmách vězení, je vídám blažen.
Ne plný den, dne tajemná jen tucha
v chrám kleneb vysokých se klidně line,
jak pod slz těžkých oponou jen v mlhách
zrak vídá bílý den, kdy do vysoka
duch letí z prachu země s touhou Věčna
a tady matným přítmím se mu jeví
den přítomný, jak nádech na zrcadle,
jež pod bolnými vzdechy mdle se kalí
a čeká oddaně svit slunce zářný,
by zákal tál... Tak slavné westminsterské
mně opatství se na paměti jeví.
Tam pod klenbami vějířových spletí
a divuhodných krápníků mé hlásá jméno
můj pomník Jindřichův a choti jeho
Alžběty z Yorku. Dějiny co píší,
co vděčně chová věrná lidu pamět,
i obrazy ctné paní oné vzácné:
vše v ideál mi krásní tvůrčí chvíle
vděk tvému pohledu, tvé kouzlem lásky.
Zda kdy tak šťasten s nadšením jsem tvořil,
jak onu spěž a černý, bílý mramor?
Jen předmět snů kde jindy ruka moje
v tvar poutá s obavou, by klamem vidin
mně nebyl půvab hotový, a pochyb
mně trudná bolest umnou ruku víže –
zde sen i skutečno mou práci žehná,
neb nade mnou bdí jasné oko tvoje;
tvé slovo moudré útěchou je smělci
– ač bezvědomky – do postavy jedné
zjev vtělit královny i sen té ženy,
co vládkyní je umělcova srdce.
Klid, dobrota i něhyplná mírnost
a trpělivá cnost a bez výčitek
jas odpouštění v krásném obličeji
– jak na trůně, tak mrtvá byla krásna –
mým uměním z té královny tam září,
až v údivu se koří duše moje sama
té Dolorose velebné a tiché,
jak bez bolesti sní tam na náhrobku
a ruce spíná, mrtvé ruce spíná.
Má Felice, jak o tobě tu blouzním,
ač tebou neslyšen! A jindy pro tě
jsem neměl slova obdivu a lichot,
spíš hledě na tě okem umělcovým,
– prach všednosti už přísnou zlobou soudí,
a choť i andělem i světicí mu budiž! –
než okem chotě. Umění to kletba:
je sobecké a sebou sobě žije.
Vždyť hyne v umělci i člověk druhdy,
jen jeho sny když vtěleny jsou hmotou!
I matka mnohdy zmírá kletbou lásky,
kdy ku své zhoubě rodí život nový.
Cit vůči tobě zavíral jsem v nitru,
jen nemluvě se za tvou lásku vděče,
jak dítě nejapné: vděk plá v něm k matce,
však pláč mu rdousí slovo vděku v hrdle;
jen ruku líbá jí a vzlyká, vzlyká – –
Vod pramen nejčistší se těžko dere z hloubek...
Mně není dáno, na okraj mých kreseb
psát sonettů vzdech milostný a sladký
té, která zajala mé srdce do pout.
Jsem sochař. Dláta ráz – a žij mi kámen,
leč o tom mlč, co budilo jej v život,
neb leda krása hotová buď na dohady.
I model hlíny drtím po své práci.
Co pro mě mrtvo, tím se zdá mi větším;
ač ztraceným, jen vzpomínka mi rájem.
Tak vzpomínám – a nedovíš se o tom,
tvé paměti-li není obraz toho –
jak setkal jsem se s tebou v květném sadu,
kde s ostychem tys podala mi ruku,
jež potom navždy měla býti mojí,
a není mojí, jak nás dělí dálka,
ba loučí smrt, má choti opuštěná!
Ne pláčem tobě rosily se oči,
v nich bez vláhy jen temný mrak se chmuřil
a na dně duše trávila tě hořkost,
když (tulák, tulák!) z Anglie se vrátiv
a v rodné nechav tebe Florencii,
jsem do Španěl se plavil za jměním a slávou,
– bych bídně ztroskotal, kde pevná země!
Byť chvátal mě už inquisice plamen,
mě pálí více bezslzný tvůj pohled,
má tulákova Doloroso tichá!
Jen ruce spínej, za mě ruce spínej – –
Jak v Seville se ocitla má noha?
Mne mamon vedl, kletá touha zlata,
jež po vod cestách stopou Kolumbovou
se hrne proudně od západu, moře
jak přílivem by do Španěl je neslo
a Guadalquivir od ústí je hltal
až do Sevilly, pokladnice bez dna.
Jen zlata plné hrsti! Potom domů,
tam pracovat, co velí nitro vlastní,
má Felice, a po tvém boku klidně
se k hrobu dívat u pokojném stáří.
Však pozdě zvíš, jak zlata hlad mi kletbou.
Já práci svojí klidný našel asyl
– mých konec toulek – u hostinných mnichů.
Convento de Buena Vista tulí
se v citronů a ve cypřišů háje,
kde kolem nich se valí Guadalquivir
a šumí, šplouná do modliteb tichých
i jásajících antifon ctných mnichů,
jimž Jeroným je svatý v nebi otcem
a ochráncem zde útulků jich stinných.
On u Betléma jeskyni svou našel,
kde psal a dumal na překladu Písma.
Já také práce své měl Betlém tady.
K ní vede mne i mnichů vzor, den ze dne.
Jdou zlaté večery, kdy slunce žhoucí
se kloní k západu, noc hvězdy nítí
a chlady vanou od vody, dech vonný
háj ukolébá mluvou pomlk táhlých,
jak ozvěn tlumených těm vážným žalmům,
co od chrámu sem doznívají volně –
já sedám u řeky a odpočívám
od práce dne a vzpomínám a duchu
již na den nový kouzlím pokrok díla.
Pak hovor tichý v družné refektoři
a v celle sen, jak na matčině klíně.
Ten svatý klid vše dávné rány hojí
a zbožné ovzduší mně tvoří duši novou,
co vlas mi valem šediví. Kde mládí,
kvas rujný nespoutaných sil, chyb vášní?
Můj doma rod vždy obchodoval vínem;
jsem víno dozrálé, ač trpkých lahod,
kdež doma vidí ve mně šumný burčák.
Kde tehdy jsem se nadál, tady znova
že vzkypí zle i obruč pevnou shodí
a v temnu sklepa nehlídaně zbředne...
Let devět... Práce pod rukou mi roste.
Tam slavný krucifix jsem dohotovil
a čistou Madonnu a Jeronyma.
Zde cizí zrak se uč a nápodoba,
co něha dítěte, vděk ženy v květu,
Bůh-člověk ve smrti, hold stáří v muži!
Zřím vděčně sám, jak zázrak slitování
se dívá svatě s bolestného kříže
a bez aureol září božství velké;
jak čisté ženství káže pokleknouti;
z běd nad vychudlou tváří askétovi
jak v očích hloubavá sní kontemplace!
Jak poslušen je kámen mojí ruky,
jak vidině se vzdává měkká hlína:
ač ohněm pálená, i tvar i barvu
jak pevně chová životným si kouzlem!
Klam pravdy živé z Madonny mé dýchá,
jež pod oblouky obočí v brv stínu
svůj pohled do hloubky k nám kloní dolů –
k ní ruce vzhůru, ale v prachu kleče!
Neb její veleba ti vznáší ducha,
však tělu velí padat před ní s úctou!
Kde vzor jsem viděl, v snu či skutečnosti?...
Má Felice, buď bez obav a pochyb,
má léta čítej, pomni šedin mojich...
Chrám byl již pln, jen mladá matka sama,
kde práh, tu dlí a převinuje dítě;
je majíc na klíně, jen k němu hledí,
že nestihnul jsem pohled očí šťastných.
Mžik stačil mi, zpět chvátám do své dílny.
Zrak umělcův i nad oko je supí:
jen oka mih – a vidí vše a navždy;
zjev viděný duch umělcův pak krásní.
Co za květ by to bylo, kdy zor slunce
by nepřerodil v zemi padlé símě?
Ač vidí jako sup, sám kořistí je krásy,
jež přepadá mu ducha náhlým jasem
a nutí z prvků chaosu v tvar pevný
dle vidin zákonů div krásy poutat,
květ z listů obalu v den plný volnit,
i z hmoty křemenné žeh budit světla.
Don Roderigo z domu Ponce de Leon,
alcalde Mayor vyhledal mě v dílně
a kopii mé Madonny si žádá.
Jsem terracotty mistr – bez chlouby dím,
vloh vědom sobě i děl vykonaných –
on objednává vzácný mramor bílý,
i jím bych ukázal, co mohu jinde.
Jak zaplanul mi zrak a srdce buchá!
Což vábí skrytou umělcovu sílu
vždy nový úkol tajných nebezpečí
i tvarem vítězit, vzdor lámat hmoty,
krás nové zdroje čerpat z hlubin ducha!
Vloh pravé poklady – ne marnotratně –
vždy účelným však vydáním jen rostou!
Už cítím pod rukou ten kámen jemný,
jak dítěte bych láskal hebké tváře
a dlaní hladil něhu tílka pevnou;
už vidím planout sněhu zázrak teplý,
kde životu dech Boží jenom povel:
„Vstaň, čistá Evo nedotknuté krásy,
a z úst se roň ti Magnificat matky!“
Jest bohat Rodrigo, ač lakomce má pověst.
Však dílo mé mu otevřelo oči
a otvírá i dlaň mu k štědrým darům,
mně stáří jistící a neodvislost
dál k dílům novým! Z Italie kámen
sám za svůj peníz ihned objednávám,
že chléb by bylo žebrati mi hladně,
kdy mnichové by vděční za má díla
mně nebyli dál nutnou dali skývu.
Bděl se mnou Bůh, sám veda moji ruku,
a svatá Panna po boku mi dlela,
když její zjev jsem umně křísil z hmoty.
Ty chvíle blažené, kdy zapomíná člověk,
že na zemi dlí dosud... Socha do paláce
jest odvedena, a mně oči tonou v slzách:
jsem nyní sám a domovu se vrátím;
kde nebe práh, tam uzřím Paní opět...
Jak často ještě k Rodrigovi spěchám,
ne upomínat odměnu snad dlužnou,
však před Ní stávat v sladkém vytržení.
On hlídavě kol mne jak duch jen chodí –
by nerušil mých citů vděčnou zbožnost?
A jindy preláty, dav šlechty zove,
v jich údivu by sám se chlubně slunil,
co mistr díla cize stojí v koutě.
Svůj tovar prodal výhodně – dav míní –
jímž hnul i lakomcem, by pohnul měšcem.
Má Felice, já u pokladu svého
jsem dlíval šťasten, ale žebrák, žebrák...
Až o svou odměnu se posléz hlásím.
A do dnes pálí na rameně k hnusu
mě ony prsty kostnaté a ledné,
kam příznivecky jimi poklepává:
„Buď bez obav! Již měním peníz berný –“
a já, já stydím se a hanbím, hrdý,
že zmínka mamonu mé kálí rety,
a klaním se mu, padouchu, a nezřím,
co klamu dřímá v jeho liščích očích.
Ač dlouho, čekám marně. Skrblec váhá
slib plniti a ve mně bouře divá
se choulí z dlouhých odkladů den ke dni.
Již na lodi jsem najal sobě místo
k nám do Janova (na zdař Bůh, jen slovem),
loď kotvy zvedá, vítr vzdul jí plachty – –
A já už nyní tluku neodbytně.
Zda šašky mnou don Rodrigo si tropí?
Jsem voják bývalý. Naň šturmem prudkým!
Ten krok mi pomoh' – – Za hlavu se chvátám
jen vzpomínkou, mě hnus a hněv a lítost
rve katanem a malomoc mé rdousí.
Ten zbožný mecenáš a padouch skrblý
a podvodník vzdor úřadu a erbu
dva sluhy s pytli posílá mi peněz – –
Stud bičuje mě za mou náhlou radost,
neb z pytlů na zem k posměchu mi sypou
jen maravedy pod měděnky špínou,
tu drobnou minci žebráckou a lehkou,
proud hnědých lístků svátých od podzimu,
jichž nemete ni babka k stlaní kozám.
Já zraku nevěřím a volám žida
– Bůh nedej klamu, Madonna mě ochraň –
by odhadnul mi cenu, měnil zlatem:
ni třiceti prý dukátů ta plevel
zde nemá hodnoty, jsouc plevou jinde;
jen ze známosti klade mi je na dlaň.
I dlaň ten peníz Jidášův mi pálí.
Kord upnu k boku. Ven, tím za lupičem!
A ruka lakotná-li nedá tolik,
co za kámen já sám jsem vydal ondy,
a se ctí bych se aspoň plavil domů,
tu ruku já mu u ramena utnu!
Tak úmysl můj, doznává mi pamět.
Však jakou namátkou já kladiva se chápu,
kde bouřím ze dveří, ví Bůh, či satan;
je chvátám nevědomky v šumné bouři,
jež hlavou ubohou mi soptí hněvně.
Zda koho potkávám, zda ulice jsou pusty,
zda dvéře na zámek, či dokořán tam,
ne, nevím. Kvapím, v očích víry žhavé,
jak hořící bych Sodomou hnal šílen.
Jen toto vidím: Doma na paláci
jde Rodrigo mi naproti a křičí:
„Víc nedám ani maraved –“ Tu bledne
a úlek strnulý mu křiví rysy tváře,
jen rukou odmítá, já sketou smýknu
kams na podlahu. Beztvárnou zřím hmotu
v běs vytřeštěným do široka zrakem:
mně v zornicích se mlží návěj sněhu
a krouží, víří, hasnou vločky plihé –
vzmach pravé ruky, rána kladivem a
zas nová rána moučnou spoustou mlhy – –
Vím, nevida (zrak v mátohách mi tone),
neb duši náhle protknul úžas hrůzy:
má sladká Madonna mnou rozbita. A k troskám
v mlh siném blesku klesám pod ni pádem,
až raním čelo o hranu kdes ostrou,
kde lomcuje mnou pláč a lítost duši
mi rve a trhá jako vetché plátno
a neodolná bolest vede ruku
mi na bok, ocel z pochvy: Zabit, zabit
i sebe vedle zničeného díla!
V tom hmotná těla vrhají se na mě
jak pytle písku, poutají mě sluzi –
Mne prior hojí kláštera a těší
a hájí přímluvou, že socha nesvěcena.
Svět škodorád se alcaldovi směje,
až ve Trianě na konečný čekám
soud svaté inquisice – – Mru, sám, potmě,
než rány duše odhalil bych na den.
Jen Tebe odprošuji, Madonno má!
Už hynul umělec, kdy rozboj nitra
mu lámal duše květ, ssál mízu těla
nad matnou odlikou snů větší touhy –
neb nechápal-li blud a oko tupé,
kdy s krásy zjevení mlh závoj těžký
on smělou rukou odhaloval k divu.
Já hynu v tmách, své zničiv dílo zdárné,
jež, nejsouc, hlásá umělcovu sílu
– ne z mojich úst; je zavře hlad a hrdost –
a vlastní krásu jeví zbytky trosek.
Jsou sebrány, jak ostatky prý svaté.
Čím v životě jsem vinen, hyna ve tmách?
Han doma syt, mra po cizině hladem!
I Angelo snad promine mi nyní.
Krás tvůrce poctivý jest za kacíře,
kdež podlá lakota smí krásu loupit
a kupnou modlu vidět v nebe zjevu,
co k němu duch se v tvůrčí chvíli modlí?
Tvar krásy dočasný své ruky zničiv,
však věřím v její podstatu vždy věčnou.
Jest podlý svět, kde já jsem pouze vinen.
Svět zjevenou-li krásu chápe nadšen
a její projev zničený zlem hájí,
proč tvůrce díla o své žebrá v studu?
Proč umělec svou vlastní ničí pýchu
a dílo života, by za ním plakal?
Jest slza, třeba nerosila zraků,
zdroj tajemný, jenž duše čistí v poklid.
Ač hynu, neklesám. Tak nedím žoldák,
však umělec. Bůh do duše co vložil,
jí květně plá i tmou i nad běd pouta.
Duch neklesá, kde víra tajemství se koří.
Host mnichů, tuto legendu jsem slyšel:
Zda na Pathmos, či na blažených ostrov,
kdys mořem plavec plul. V tmy kynou mraky,
až hromná bouře duní nad vod horstvem.
Hřbet vln loď nese hned až k hvězdám zářným,
v jich úžehu kde ohněm již již doutná,
hned k hlubinám jí metá v brázdách temných,
že taje podsvětí zří plavec s hrůzou.
A tichne bouře. Táhlá vlna s břehů
se ježí za vlnou, ta ona volá:
„Má sestro, hub, co ujde mojí tlapě –“
Já k hvězdám letěl. Za vlnou se vlna
kol valí tmou vždy do okruhů užších
a hluchem ševelů jich výzvy chápu – –
Má Felice, buď s Bohem! Tonu, tonu
a nade mnou plá klidná Stella maris.