CANTU TREMULO.

František Leubner

CANTU TREMULO.
Zvon půlnoc doduněl, jak vzdornou hlavu utna kat do špalku by zaťal tupou širočinu. Sní po náměstí ticho, duchů ve hodinu. Svit luny mlživý tká v stíny černá sukna. Sluch němé tichoty tep stlelých srdcí tuší. Duch hrobů otevírá vrata v chmurném Týnu: Tlum kleslých postav váhá v loubí mračných stínů hlav bledých, šíjí zlomených; krev rdí se na okruží. Jdou. V siném osvitu jsou nádech stínů sotva. Jdou k domu radnímu, sklon hlavy v truchlém kynu – ni za hroby duch zplna neoplakal vinu? Krok půdy netkne se. A dlažba krví mokvá. Rty mrtvých neklnou. Jdou tahem ku orloji, zrak bádavý jen pohled na rafije vrhá, zda k jitru točí se, neb ve tmách noci stojí. Dým dálných požárů v tom měsíc mraky halí. Smrt s arkýře cos v hladných zubech trhá. Noc ticha, mrtva. Klid po ztraceném boji. Zrak vpadlý nočních poutníků se slzou kalí, jdou bez dechu zpět v Týn, než kohout zakokrhá. V mráz ticha z východu dne svěží dech se valí. 32