MIXTURA

František Leubner

MIXTURA
O dnové života, co jasu a vůně, co stínu a plísně v zahradách vašich, až jásá srdce i stůně! Ej, což nám tváře jasné blahý úsměv žehá, slz proudy po chvíli by zbledlou lící kanuly, což mělní srdce láskou toužných citů něha a mstivým hněvem tuhnou v kámen strnulý, což hlava odbojná si skalným vzdorem pýchá, by zase do prachu ji klála služná pokora, s rtů chvějných důvěřivě vroucná modlitbička dýchá a vany křídel andělských až k nebi spěší, týmž retem sveřepá hned kletba hřeší, až povoluje pevná pekel závora... Hned v oblak letíme, hned do propastných strží, hruď vlaží zdroj hned bolné lítosti, hned vášeň plamenná ji v jícen sopky trží, kde hrůzy mráz ji pálí do kostí, od ledů pólu letíme hned do Sahary, zpět ku Edenu branám zavřeným, a od Sinaie hřmící k roklím Josafatu, kde hrob jest mostem k vrátním Empyrea. Co změn tu vře a srdcem zmítá, mžik oka jak okamžik čítá, co člověk i jásá i pláče – žel Bohu, žeť nejináče.... Což různý dar si nesem žití od koledy! Ach, nelze jinak věru, dítě měnné vteřiny: rok z roku v hlubší vrásky stín prach popeleční středy 49 nám křtěňátkům se sází za křest proviny... Ať různé dny jdou žití po zahradách, i po slavičích písních běsný vichrů třas, červ hnusivý ať tuční v růží vonných vnadách: nám dětem dchnutí božího a hroudám hlíny, dnův podmračných kéž aspoň lehčí byly stíny a slunnější dnů našich skrblý jas! Bůh zanítil nám sám v té duši lásky slunce; své slepoty je nekalíce poskvrnou, my choďme světlem jeho s lásky Zahradníkem, než růže zahrad věčných za hroby se rozhrnou. Mé květy, pláte v půdě, slzou ovlažené! Ó mějte v oku rosu soucitu, svá čistá čela vznášejíce k světlu, kdy zralý klas žnec kosí spravedlivý. Vše změnou dnů k žni smrti zkvítá, mžik oka jak okamžik čítá, co člověk i jásá i pláče, dík Bohu, žeť nejináče! 50