TIBIA ARUNDINEA.

František Leubner

TIBIA ARUNDINEA.
Svist dravé vichřice zalehnul do třtiny chvějné, až kořeny trhá praskající z hlubiny bahen, těch prohnilých bahen úbolné zděděné viny, jíž ze semene vášně těhotní mateřské lůno, co s mlékem živných prsů ji ssaje nevinné hříchu dítě, by z paprsků dne brzy zraky hnisem zanítila a žíznivou chřípí otravou mu do útrob se vpila táž vina dědictví, rostoucích vlastní lichvou s Bohem. Jak zmítá se třtina, jak láme se křehce, i stvol i klas brotí se kalem ze hlubin spodních! Jak vichřice ze dna až bouří, co skrývala hladina věky, a na břehy vyštvanou vlnou ven hází přístrachy rozpadlých koster, jež nánosem dnů k bezvědomí zavalily vlny věkův!... Ó Pane, bezhříšný Adame potomstva hříchů, jenž ze ženy jsi vyšel bez poskvrny lůna, – Tys třtiny nalomené nedolomil v hněvu, Tys louče smoudícího neuhasil přívaly potopy trestné: k Tvým nohám se sklání pokorná třtina. Ó vztáhni ruku, požehnej rozevlané tůně, ať malověrný nezahyne v bouři a třtina k pádu nachýlená ať se vztýčí zase, by milostí Tvé slunce oblilo ji jasem, a uschlý kal by obmyla jí rosa! Třtí koruny trnové bodavé hroty Ti hloubilo v běsu do čisté skráně, však houba na třtí vlažila Tvé rety, 62 kdy na kříži jsi žízní volal k nebi: ó neodsuzuj k věčným žárům nalomené třtiny, co kořeny tkví v nánosech bahna tajemné viny! A je-li v Tvém raněném srdci má třtina kalené kopí, Tvá krev je přec na smír bohatou krůpějí skropí; jím srdce moje potom prudce raň, by očistnou lítostí v hrudi mně jízva ta plála! 63