IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS
IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS
JITRO BRATRA FRANTIŠKA ZVANÉHO MINIMUS.
I.
Já bratr František se modlím touhou lkavou,
kdy slunné jasu oblaky jdou letmo tuch mých nivou,
či luny lilije hvězd pelem zoru budí snivou
a k matutinu zvon lká ticha nad záplavou.
„Zpět ku křtu našich dnů!“ vin jásej nad popravou,
by s dumným zrakem novicův a s kněze vírou živou
i s klidem hrobu zásnubů, rtů dětí s písní tklivou
šly mnicha pod kápí sny světce mojí hlavou!
Prach sypu na skráně, mru postů pod únavou
i vigilií kahanec v noc hasne mdlou mi čivou:
Ó Kriste, pokyn dlaně Tvé tmy odvlaj clonu mhlivou,
své zjev mi království, vstříc podej ruku pravou!
Chce žebrák pro Bůh víc, než almužnou se dává.
Zrak čistý, upřen ku slunci, jen oslne, než snese,
co světla z výše proudí kalných do kaluží?
Proč lásky žádá žár vždy lásku výše práva?
I vzlyká pokorně bol touhy v nyvém děse:
ó Pane, zjev, mou duši ráj zda vezme do podruží?
Mé hrozny zrály z výsluní, kde větrala v prsť láva;
v jich žhoucím opoji tmí vratkost v mém se plese:
kde jitro do poupat mně rdí se z ros a z růží?
Buď Otci, Synu, Duchu svatému věk věků sláva,
že vlaží pelyň života mně vidin sladký pramen.
Amen.
71
II.
Noc vládla hluboká, tma dálkou táhla zvolna,
jak po kumpletách chrámy vlá dým schladlé kaditelny,
kdy svatostánku oponou v taj chléb se ukryl bělný,
že po něm svatyní jen touha vzdychá bolná.
Noc hrozí bezlunná jak křídla ďábla smolná,
v dna vsály bažin zákaly kmit hvězdné dráhy mělný.
Tůň hnilob smrtných. Nad bahny vrak tone nezřetelný...
Kam nese duši v let mně dvojí peruť spolná?
Šat kajicnic ji halí, režná kytle volná,
těch na dlažicích ambitů: k dnů zlobám necitelny,
vin uzly drány, lítosti chléb lámou podpopelný,
co vpadlou tvář jim vráskou leptá slza solná.
Z vin bahnisk plachá bludička se nad hlavou jí třese.
Jak plane studem, bázní bledne vyčítavě!
Kam z bludu van a svit, tam teskný zjev se nese.
Prach s plísní hrobů zemitou jí letky křídel tíží,
zrak pod sklopenou řasou hasne slzou tmavě,
blesk prudkých rozletů ač výšinám ji blíží.
Zřím: z práchně stínů duše má tu v oblast jasu pluje.
Hlas její jitra voláním k dni touží, touží l kavělkavě,
hlas písní mlknoucích, než chléb se proměňuje...
72
III.
Tmu k jitru prožehnul svit Plejad plachým jasem
a po temenech obzoru tma na mdlý lazur tála.
Má duše vzlétající, která z vin se nocí kála,
by nechvěla se zimně dne-dne – tmy nad zápasem?
Zrak dní se jitřenkou... Jak nad lotosů klasem
– ne bludička – teď nad čelo jí rosná perla vzplála
a hrudí v nyvém čekání stesk blaha žhoucí sálá,
tvář do růží jijí kvete náhlým divů žasem.
Skráň bílou vavřín věnčí s volným zlatým vlasem
a křídel vlna červánky jí v proudu vzduchu pálá.
Křest touhy rosou obmyl ji a milost nenadálá,
že chví se k jitra zvěsti vděk i jejím hlasem.
S čel Serafů kdy sněžných vločkou spadlá kadeř zlatá
strun harfy stříbrné se tkne jak dechem jemně,
že luny paprskem se vlní struna vzpjatá:
Tak něhou vzplesala má duše, z dolin země
vstříc slunci vylétajíc lehkou mlhou ranně,
kmit rosy na růžovém nesouc roucha lemě.
Zpod východu kde k nebi paprsky se nítí,
z mlh letí závějí; dni vstříc pne bílé dlaně –
vždyť slzám bolesti je bylo dlouho mýti...
73
IV.
Fanfáry vítězství! Zvuk táhlých polnic hýří,
dol rozpěněnou ozvěnou v ples dechl na šalmaje!
Z bran východu již plápolem dne prapor vlá a vlaje
a volný oblak komonstva brůn bujných tlumy hraje
a k pochodu se řadí zlata pod kropíři.
Roj hrotů bez čísla, sloup zářných šípů víří,
jak archandělských pavez blesk, štít hor kol v jantar taje;
strach pudí kvapně k útěku tmy davy netopýří –
a k životu den plný bílým ohněm žíří.
Jde s předvoji dne vítěz! Květ se zlatě pýří
i zlatem klasů bohatých kol obzor slunný zraje.
Král u velebě koruny sám sluncem vyjel v kraje
a zlatohlav svůj vleklý na své věrné šíří.
Vše vstříc mu jásá, vzdychá, žaluje a zpívá,
zem zmladlá do oddaných úsměvů je vzňata,
an vládce dnů k ní s láskou otecky se dívá.
Má bez přítěže těla duše slunnošatá
(jak zlatá říza nádherně jí s volných ramen splývá!)
mu k nohám upadá, jen pouty lásky jatá.
Tu skládá vzdušná křídla. Plamen nad čelem jí svítí.
Slap slunných vln kde s obzoru se peřejemi řítí,
ret opojí, dne kanzona než bude s něho dštíti.
74
V.
Den slunné milosti! Žeh jasů a dech vanu,
v němž Eden země tone mi! Stín myrrhou mírů voní,
kdy pod řezy se bolestí pněm krůpěj těžce roní...
Dlaň sepni k modlitbám! Dští nebe sladkou mannu.
Jak bělí slunce plátna zděděných mi stanů!
A květy snoubí před zráním mé štěpné na jabloni,
až větví chabá ramena se tíhou plodů skloní!
Nach plných hroznů mluv: Kdy v kalich vláhou skanu?
Sníh bílých závojů ctnou k snubu vede pannu –
má duše divy zázraků se v lásky výhni sloní.
Kde hoře tmí se příkrovy, kde bolná srdce stoní,
noc nítí paschály, dnům smrt-li zvoní hranu.
Dech milosti strž kletby ledné Vesnou taví
a žhavým větrem dělí těm slz dravé vody,
kdo v nový Jeruzalem pod křížem se plaví.
Ó klíči věčných bran! Taj divů otevírá,
v nich símě slunným vznětem klíčí na přerody.
Jar věčných slunce! Odkvět v něm jen na plod zmírá
a znova pučí! Hosanna i Alleluja dnů mých,
kdy v trouchni srdce mlknou červů hlody
a zlaté včely údů mých v květ luhů letí v tlumích.
75
VI.
Jde v slunci Rozsévač a zlaté zrní seje,
jak v záhyb roucha na srdci dlaň jizvou zbodlá sahá,
a símě žehná k úrodě slz toužných rosa vlahá:
Ať zrání eklogou dnů lícha klidně pěje!
Má duše v ústrety s touž modlitbou mu spěje:
Kéž osením se oděje lad sprahlých bída nahá,
by jara píseň nad nimi se perlila mi blahá,
lán plnou vlnou dmul se klasů na peřeje!
Den slunné milosti jak slibně zrno hřeje!
Kde zahrad květné záhony hněv kopřiv jedy žahá,
blín dusí pachem omamným – dlaň Rozsévače drahá
býl zrůdný do ohně již v bolu péče pleje.
Stvol lilije se k slunci s písní díků zvedá,
hvězd jasem vítězným plá otevřený kalich,
že pod ním hořem studu hasne svlačce duma bledá.
Žár nebe sprchou jisker v klasech praská zralých –
Ples hodu Letnic, nových chlebů ku oběti
i za ony, co vadly vedle cest a na úskalích!
Vznět duše slavnou praefací mší velkých před polednem,
kdy k žatvě v slunce úpalu se zítra srpy světí,
vlá bezmrakými obzory a jasů nedohlednem – –
Dík Otci, Synu, Duchu svatému výš nebesklonu letí,
dým vonných stoupá zápalů, dne hymna tryská v plamen – –
Amen.
§76