VOCE LUGUBRI.

František Leubner

VOCE LUGUBRI.
Němy jsou zvony Velkého pátku, mlčí truchlé zpěvy, umlkly pašijí bolestné výtky, tupý rachot dřeva – – Kříž černý starobou tu před oltářem leží a tělo Syna člověka tlí na něm ubodané, krev ustydlá z ran tmavých olovem mu kane, mráz smrti po stuhlých se údech sině sněží. Jak pohozen tu leží na dlažicích, jak ukopaný, zlobou ušlapaný, v prach vmetený, han hněvu ve psí daný od rodných bratří, s kletbou zla se psících. V apsidě siré smutkem truchlí oltář holý, jak ruka žoldácká by byla orvala mu svatá plátna, a nad ním rozpryskaná archa věk památná: Hle! Mistr se dvanácti v pozástolí Zákona nového hod lásky strojí prvý i Miláčku i zrádci Tělem Svým a Krví. Však není povržen ten svatý kříž. Kdo žitím usouženi, kolem poklekají a lítostivě kloní těžké hlavy níž, ran jizvy suché rtem až na krev znova zulíbají. V nich chápu tajemství, div srdce nepuká mi bolem. Ta černá roucha neleká mne nad oltářním stolem, jen z toho děs mi: k čemu halí ony tuhé, mrtvolně tuhé rysy? Kdo klame tu mou duši, zrakům na odpory: Ne hrobů tajemství, dnes taje života tu zvíš! Mráz obav bolestných se v úžeh touhy zvědné mísí... Dne tajemství když týčí temnou záhadou se výš, 77 zrak na něm lpí a hrdlo rdousí úžasů mi svory, jak v tmy bych padal s mraků, hlubin rozbádaných nad údolem – – Již padá roucha, chrámu opona v dvé roztrhla se kdysi, taj života se jeví – opět bolů těžký kříž! Jsem pod úderem blesku v bouři nalomeným stvolem. Živote, Veliký pátku velkého týdnu Věčnosti, v jho tobě se klaním u pokoře, líbám svůj kříž, než nad hrobu temností dnem velebným bílé soboty vzkříšení svitne zoře! Zrak v slzách, v slzách věčnou lampu hledá. Jen temno posmoudlé, jak doutná po kahanu, co nad mrtvolou hasne vzdechů ve průvanu, teď ústrašno... i sirou noc až děsí tváře bledá. Svěc žlutých dvanáct doplanulo na trojhranu, jen za oltářem choru odsvit utajený se tetelí a mžiká, toužně rozechvěný, ven vytrysknout a zjasnit chrámu jarně vlhké stěny – – Naděje, nehaslá jitřenko našich dnův, plaň u Velký pátek života v útěchy svitu, jak po temných hodinkách bílá svíce plá vstříc zněmělé touze modliteb z apsidy v poúkrytu! 78

Básně v knize Cantatibus organis: