REQUIEM.

František Leubner

Dies irae, dies illa – – Trub ledný zvuk... Mne zamrazila mše dušičkové dumná tíha a svíce bludičkou se v slzách očí míhá. Kat života mého přikvačí, na prkno natáhne tuhnoucí údy a kalné oči zatlačí. úlekem dne zvuky ulnou do němoty, tma hlubá zavalí zor do slepoty, na rtech sinalých se vlna vzdechů zlomí a stane srdce tlouci i touhy úponky, v něm po slunci se pnoucí, mráz noci náhlý sžehne do pohromy, ruce nevládne klid na prsa mi složí a v hlavách světélko se za mne porozhoří, smrt poznám tajemnou: Ó Kriste Ježíši, mých snů i dnů mých soudce, smiluj se nade mnou! Tvé koruně se nízko pokoří duše nahá, co k Tobě z těla s bázní vyletěla, – z Tvých ran ji na smír oros krev Tvá drahá! V běd dávno okovech, již tuto v těle, slyš, volala věrou Spasitele: Co ve mně vinou, oplakávám v bolu. Co zrálo plevelem a do koukolu, žár hněvu ohněm sebemuky pálil. Co schlo a vadlo, Tvou jsem krví zalil. Hlad duše z mého chléb, však u Tvých sytil stolů. Co hnisalo, děs v pleny smutku halil, že o vzdech soucitu jsem lkával v zpovědnici, Tvé pod jho kloně vzdornou šíj, žeh studu v líci. Kdy smekal se krok bludný do Gehenny horoucích pekel, síry pod plameny: jej násilím jsem vedl na Golgothu Tvé po krvavé po šlépěji. z chrámu srdce vyhnal Astarothu i sestry z Magdaly se boje, kající se krásy její. na kostnicích bojišť klnul zhouby Behemothu, ni Mamonu jsem oltář nevytýčil, leč zlatý prach i s nehtů rukou smýčil, a Kazateli na blaženství hoře jsem k nohám sedal dojat u pokoře, bych do paměti ryl pravd velkost dojemnou a přece hřešil jsem Tvém na zákonu, jsa v rukou vlastních roven cizí loutce! V života skonu smiluj se nade mnou, můj Kriste Ježíši, mých dnů i snů mých soudce! Den poslední kdy hrůzou vzplane a z hrobů hrud jdou tlumy Adamova rodu od západu, od východu na trub hlasných bouřnou shodu, kéž rab Tvůj též Tvé po pravici stane! Zahlaholí vzduchem trouby, pohnou prachy v hrobů hloubi na rozhodné Boží soudy. Voje nebes pádné chůze pod oblohou stanou k hrůze Svatým Boha, ďábla luze. Po vesmíru v třesků víru chmurných oblak pod závěsou táhlé výzvy trub se nesou, od základů zemí třesou. Puká půda, skály šeré, ze tmy zejí hroby steré, – vstalých sbor se na soud bere. Blesk rozčísne hory žuly, z dna by moře v pádu vzduly, – kostry trosek trčí z důli. Popel, prach se vzduchem rojí, tvary těl se od mlh dvojí, – valné davy k soudu stojí. Propadnou se v propast skály. Na bedra vin lehnou skály těm, kdo v zlu se dobru smály. Vyschnou v žár i vodné řeky. Pramení se slzy z očí, hříšných tváře proudy smočí. Pekla chlum se třeskem boří: V hluku plukysmolou hoří v Josafat se utáboří. V čele ohav po levici mračný Satan s hrůznou lící, zuby vzteky skřípějící. Touhy, snahy, sny a činy, pláč i ples a ctnost i viny, chtíč a nedba, vzdor a kyny, hnus a hanba, úsměv dětí budou zjevny u paměti na slávu neb na prokletí. Vstupte, Svatí! Ráj vám k blahu! Vari, zlobo, od mých prahů v pekelného ohně smahu!“ Strnou srdce pekelníků, zajásají Svatí v díku Jezu Kristu, Slitovníku. Klatí budou děsem schnouti, Svatí půjdou s plesem poutí ku Kristu se přivinouti. Hříšní tuchnou černým morem. V bílém jasu Svatí sborem vanou kříže pod praporem. Řve, řve Satan bolným hněvem Svatí klaní s vděků zpěvem pod spasným se kříže dřevem. Proudy síry zatopí se, plamen pekla zaklopí se, svor kde skal v tmy nakopí se. Jasem vítá nebe jasné, věků věkům sídlo spasné, a v něm blaho nepohasne – – Kriste Pane, při smrtelném loži postoj v hlavách štítem svému sluze, v nohách postoj mi ctná Matka Boží, nade mnou kříž svatý, po bok andělové! Bez lupu stoj ďábel v tmách, sám v hrůze! Na zmar odvaha, neb duše nezachvátí! Před Bohem ta stane v jasné vlasti nové, kdy se tělo v lůno země vrátí. Obejmi ji Otec u návratu! V tvůrčí dlaň mu zpět tam dcera splývej! Ale tady údol Josafatu zajizvených ran neodkrývej! Zde šleh biče již mi hříchů zpytování, v duši lampa lítosti mi hoří, její plamen chví se od vzdechů a lkání, – do milosti mi vonný oheň vlívej! Kéž bran ráje hněv Tvůj nezatvoří, neuvrhne v zhouby sluj temnou, nešťastní kde klnou Tvůrci ku rouhání, – Bože můj, můj Bože smiluj se nade mnou podle množství svého smilování!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nalezli 1 místo; je označeno takto
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

úlek, rmut, zádava, úděs, úsluha, pocel, výtka, hniloba, poklekat, jáhen

10. báseň z celkových 284

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ŠÍLÍCÍ MALÍŘ. (Otokar Fischer)
  2. VOCE MEA. (František Leubner)
  3. XIV. (Karel Sabina)
  4. OČI. (Karel Mašek)
  5. Sny. (Ervín Špindler)
  6. ŘEŘABÍ. (Bohumil Adámek)
  7. IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS (František Leubner)
  8. LXII. (František Leubner)
  9. I. Nesmírná poušť přede mnou i za mnou, (Antonín Klášterský)
  10. II. Luh života stále neděste (František Leubner)