IN NOVISSIMA TUBA.
Já Elachist, syn chudoby a smutku,
v Nod, zemi nehostinné, tichý exemita,
jsa na Kristově skále práchnivící kořen,
jejž obnažily prudkých bouří strže –
já vetchá kostra hříchů, spuchlou koží krytá,
let plížících se vleklou mukou mořen:
v kříž na zapadlých prsou kleslé ruce drže,
již na smrt ulehnul jsem lože na rákosí.
Co slza lítosti mně zraky za hřích rosí,
tok myšlének se zdrány v bahna mátoh prýští,
já hnisající vřed – den Páně čekám příští.
Ston modlitby mně ve snění i bdění
z úst siných vane mlhou v podjeseni –
v tom náhle vnímám ducha u vidění:
Ledový blesk bok mi proklál, do tmy mraků smršt mě vznesla,
k soudům se mnou vichrem plynou křídla smrti, černá vesla,
třesk a ráz – mdlá hlava mrtvě v poušti Ghor v hloub hrobu klesla.
Pod sypkou tlím hroudou němě. Ruce na hruď zalomeny,
rety ledně uzamčeny, oči nocí zavaleny.
Tma a chaos ticha dumný klenou mrakem chmurné stěny.
Hluchý rokot kalných proudů temnou vlnou hlavou šumí,
olovem jdou stuhlým těžce podmračné mi lebkou dumy,
hlubý poklid srdce spjal, tep mrtvý úžas míru tlumí.
85
Plameny tmy údy tráví žárem ledu do popela,
rakve hranice se ssuje – slzou země prohořela,
trouchně hrst se prachem slehá, by jen duše nad ní bděla.
Nad prachem by bděla stuchlým s kahanem tmy z troudu plísně,
vzdechem hniloby kde hmota z života se kaje písně,
z hříchu rozmachů kde pouty nevládne se kaje tísně.
Není jí však v hrobě, není! O své sestře tělo neví.
Rozmetán prach jeho světem, jak zrn živných suché plevy,
na humnách když lehce vířívíří, bouř je vichru pod záchvěvy.
Třeskutý trub hlahol k soudu – překotný spád bystřin v proudu –
z dálných úhlů pod oblohou hromem prochvěl hrobů hroudu:
Ze ztýřelých koster troudu k prachu prach, úd ulni k oudu!
Bleskutný svit do tmy zaplál, srdce bouří úzkost bolná:
ze sna budí, hrůzou studí s bázní nutnost neodolná –
zádav věků kořist spolná povstává z tmy hnilob zvolna.
Půda roklin Ghor se hýbá, mraky lidstva v ní se vlnívlní,
planina se Har Mageddon jich mravenišť roji plní
nepřehledně, nedozírně – – Hořící je síra slní.
Puklou branou Dudaelu laviny se ohně valí,
úžeh žárných žhounů raní zem: stud klín jí halí,
z propasti se smoudem dusí, z obzorů se dýmem kalí.
86
S požárem duch Galgaliel – po všech údech výhní hoří –
ze slunce se vrhá střemhlav do propastné lázně moří:
klokotem vrou bahna ze dna, kypí varem z temných noří.
Hoří slza v oka mžiku, hoří na rtech pekelníků
rouhání slov rmutných ryků, hoří povzdech, kvil, ston vzlyku,
hoří, hoří, nedohoří hříšných touha po zániku.
Zrak mi slza trestné viny žhavým hřebem oslepila,
ručejemi žhavých stružek po tvářích se sprahlých dštila – –
v tom duch zase dál mě vláčí, mohyla i nemohyla.
Anděl Galgal pěstí pádnou za vlající jal mě kštici,
unáší mě svistným letem přes hořící přes hranici,
z praskajících trosek zhouby unáší mě vlasaticí.
Ducha dlaň se otevřela... Za mnou zhouba syčí, ječí.
Proč moc Boží vyvedla mě od plamenů nebezpečí?
Postava má polomená na kolenou klesle klečí.
Stín Golgoty stíhám v mlhách... Věků Pascha neúsměvná
u velebném stesku vzpíná nad skálou dvě sirá břevna,
a s nich hlodem neúlevná v hrud mi míří výtka hněvná:
Dudaim květ opojivý otrávil tě hříchů morem,
Pertumir – saň sedmihlavá vláčela tě kalů dvorem,
vzpurnou’s hlavu týčil vzdorem pod odbojným pod praporem!...
87
Plachou bázní dětí sirých, hrůzou šípem sklané zvěře
zalomil jsem ruce spjaté, slzným zrakem kříž ten měře.
S hadím sykotem mi v duši trním bují bodlin keře:
Zapomenutý hlod hříchů břitný osten v hruď mi stápí,
dnů žal cítím i žal nocí probdělých v dum černé kápi
a kvil štěstí vysněného zatíná mi v lebku drápy.
Zelenavých ledů nad mnou bezlítostná tvrdost nebe
mraznou bázní zatracení leb až v kořen vlasů zebe,
lítosti had neúkojný mroucího krev srdce střebe.
S apsid dómů zachmuřených – v dnech pokání zřel je kdysi –
tuším v mlhách zrakem tupým Soudce přísné, tvrdé rysy,
v sluch mi duní pochod vojů, mstivých srdcí pod kyrysy...
Odsouzení hlas již velí, šíj mi mokvá pod ocelí – – –
Jásavých však akkordů jas oponu v tom mlžnou dělí –
na klam jen, ať duše živě ztraceného ráje želí?
Prosvitná se mlha vznáší, na roucha se skládá lemy –
velebný zjev roste, roste – a zjasnělou divem zemi
Kristus objal, jak strom živý mohutnými haluzemi.
Krůpěj krve s trámů kříže do výše se hvězdou vznesla,
do dlaní a nohou slavně úzkým srpem luny klesla,
z leva boku řekou plynnou prameny se slunce linou.
Jásalo vin v smrtné léči, nepuklo mi v bolů křeči,
milosti Tvé rouhajíc se nadějnou vždy touhy řečí,
nyní srdce zmírá, zmírá, rab co pod Tvou nohou klečí...
88
Tajemným plá jasem lásky tvář soucitná, milá, vlídná,
z hlubokých se očí line zář čarovně rajsky klidná,
smrtící však výčitkou tě žhne a pálí, duše bídná!
A slyš! Ve zrajících klasech jak by rosné jitro pělo:
božské kouzlo smilování s medných rtů se tiše chvělo,
až zatlouklo srdce živě, co v lem rouch Mu klesá čelo.
Soucitně až rozdrtí je, s plachou touhou čeká nyvě...
A jas vonný v srdci se mně touhou lkavou třese divě:
v ohni ran kéž nohou zbodlých setlí láskou plápolivě!
Radosti mě úlek mrazí – – Kristovo mě rámě zdvihá,
v objetí mu na boku jak slastná visím hroznu tíha,
milosti kde slunce blaze očistnou mě láskou sžíhá – –
Ples modlitby mně ve snění a bdění
stín duše toužné v úsvit zlatí denní –
Pán dej, co zřel jsem ducha u vidění.
Já Elachistos, dědic věčných mírů,
co v zemi Eden za mezníky smrti
mně zrají slibně z květů kajicnosti,
slz míru ssajících, jichž pelem vzdechy vanou –
dnů posledních až balvan v hrob mě zdrtí
v Nod vyhnanství, jež exemitu hostí,
zrak zavru poklidně. Kéž projdu světlou branou,
kam nedožíhá zatracení plamen.
Bůh pochválen buď věky věkův! Amen.
89