II.
Luh života stále neděste
Luh života stále neděste
k žním podmračných úzkostí rosou,
již, kmotřičko Smrti, povězte,
kdy přijdete jářku s kosou?
Což úsvit života pýří se nám do úsměvů stoudných,
hrou laškovnou se zlatí v děcka bujné kadeři,
jas line mu z pohádkových očí dnem svitů proudných,
hruď nelstná jitrům slunným sladce důvěří, –
však náhle nad kolébkou vstanou černé mraky,
zoř bouře hněvný bleskem den mu uhrane,
že mdlobou přivírá již omlžené zraky,
zpět s táhlým vzdechem klesne
ne do kolébky, leč do rakvičky těsné,
až tázavý mu úžas tílkem provane,
proč úsměvem již líčko nezakvete – –
Ne, tehdy nepřišla jste, kmotřičko milá,
v dětinské hrudi srdce nezmrazila;
10
jak byla by to tehdy chvilka bezbolestná:
vždyť matička mě k blahu nepovila!
Kdy tedy nyní přijdete, rcete,
Smrtničko, kmotřičko křestná?
Snad v stáří podvečer? Až mrazno vzpomenouti!
Jen chlad a stín, dnů zamlžených k sklonu kalné rozmary...
Šly touhy slavným průvodem, z nich po života pouti
zpět o berlích se k hrobům vlekou v cárech maškary,
z nichž u hřbitovní branky skuhrá o noclehy,
co po jitřence blaha v písních toužilo,
a na led srdce tuhnou pod mraznými žehy,
skráň s polomeným vazem
v jhu stáří oddaně se kloní na zem,
ač mladé čelo do oblak se hroužilo,
tvář mračnou hlubá vráska hněte – –
Tak pozdě nepřijdete, kmotřičko milá,
vždyť nedospalou byste žnečkou byla...
Já netuším si, že se v srdci blínu směstná,
co denně jste vrch mísy nadrobila.
Kdy tedy asi přijdete, rcete,
Smrtničko, kmotřičko křestná?
11
Jdu svojí nivou. V klidných rozlohách mi kyne vesna.
Květ luhů pod bory mi dýchá vůní sílící
a od včelína pod lipami z plných úlů česna
ven jiskrami včel vylétají roje zářící.
Jdu poli rodnými. Jař do klasů v nich žene,
z mých mozolů již bují slibné osení,
krev s trpkou slzou ssaje do kořene, –
co zpět mi vrátí daní?
Vše k ochraně já vzdávám boží dlani,
i svlačec, jenž se stoudně rumění,
jak po stvolu výš oddaně se vine.
Dlí oblak bílý v zlatě západu a nad ním hvězda kyne,
dní dělných svatvečery slaví klidné klekání – –
a bázeň metlou ostnitou mě tnula:
Ne aby předčasně luh Smrt mi požinula!
Ví Bůh, kam na bol nám jde její dráha scestná...
Ej, vyčkejte aspoň dozrání,
srp časně-li již jste si na mě skula!
Pak přijďte jak Poluda lestná:
co kmotr Život dal mi do vínku,
zpět vezměte závistně o slavnost obžínků,
Smrtničko, kmotřičko křestná!
Než bude kdy naklepat kosy,
mně dopřejte na žití luhu
12
slunce a živné rosy
a po bouřích nad ním překleňte
smírnou mi duhu!