LIV.
Noc bílá tupého mrtva a hvězdných rozkvětů,
Noc bílá tupého mrtva a hvězdných rozkvětů,
co v modru hlubokém se třesou zimavě
a v mrazu úplňku blednou tuchou sladších roznětů,
v klid utuhlý uspala zemi v snů cudných záplavě.
Zavátý krchov. Pod svahem kostelíku do polí
se sněhem zachumlal tlum ukrčených střech,
u černé hřbitova branky metlovité topoly
hvizd vichrů druhdy chytají i blesků siný šleh.
Kol církve v měsíce jasu zelenavě čeří se
jen hroby stísněné v řadách stínovitých vln,
ven okny z gotické apsidy přístavků pozdních šeří se
svit věčné lampy, leč v hloubi chrám chmurných stínů pln.
To tiché planutí závějí! Měsíce světlo sinavé
což v klidně ledné záři bez záchvěvů plane obzorem!
Však za těmi oken rámy třesou se ruce spínavé,
svit rudý tajemně se chvěje ulámaných rosett otvorem.
A venku mráz a klid hrobů! Jak ozimy těžkých zrn
spí srdce v nich klidná, vinou mrvená i slzou rosená,
105
by vykvetla klidně v den soudu zde šťastným na ústrn,
v klid posvátné slávy nadějí víry vzkříšená!
Kde jsou hroby ony, kde vzlykem mrtvých pukají kameny,
že rozkošem kvasivým hrou vítěznou dala zkáza mat,
kde ze skel krypt odrazem civí měsíc zjevený,
jak zoufale bledé tváře z hluchých kasamat?