Černý lese, černý lese,
co tak zvučíš v slavném plese?
Svatba jede, hudci hrají,
s hřívy koní stužky vlají.
Radost muži v tváři kvete,
jak když jezdil od děvčete.
Ale jakým smutkem žena,
mladá žena zarmoucena?
Co jí tísní mladou duši?
či snad tuší, či snad tuší...
Bůh ať svatbu doprovází –
sedí mladý zbojník v mlází.
Na cestu zří zamračeně,
smrtnou zbraň má na koleně...
„Jak ta mlha láska mizí,–
milou vezou pod krov cizí.
Brzo jsi mne zapomněla, –
zasáhne tě bystrá střela...“
Jede svatba stínem lesa.
Proč zbojníku rámě klesá?
Na nevěstu truchlou zírá,
divný žal mu srdce svírá.
„Za muže se na vždy vdáváš...
Přece na mne vzpomínáváš?
Mou jsi nechtěla být ženou,
prát košilku zkrvavenou.
Uvadla mi rozmarina,
ale ty tím nejsi vinna.
Nejsem hoden lásky tvojí,
po divém se pustiv zboji.“
Svatba hlučí slavným plesem,
zbojník smutně kráčí lesem.
„Choré srdce žalem chřadne,
líp by bylo v zemi chladné.
Štíhlý strome v lesním šeru,
skloň se ostrou pod sekeru.
Skloň se mistru truhlářovi,
ať mi truhlu uhotoví.“
„Přes sebe dva trámy hrubé,
pro zbojníka dost jich bude...“
Došel hory, u pokraje
modrý len tam v slunci zraje.
„Na svatební na košile
nedal jsi mi plátno bílé.
Na rubáš dej aspoň tenký –
nechci žít své bez panenky.“
„Zem ne pro tebe mne rostí;
konopí ti bude dosti...“
Bujný vítr dolem letí,
šumí v houšti těžkých snětí.
„Bujný větře, neleť v dáli,
vyvěj mého srdce žaly.“
„Žaly svanu, slzy slíbám,
viselcem až zakolíbám...“
Smutný zbojník lesem kráčí,
jasná slza líc mu máčí.
V hlučném městě lidí davy –
před právo se zbojník staví.
„Páni, páni, soudní páni,
poslední mi splňte přání:
Tam mě dejte mistru katu,
odkud spatřím svoji chatu,
zbojníkovy šíré dvory –
zelené, ty smutné hory.“