PÍSEŇ.
Když v tvého bratra šedý zrak
svůj pohled ponořím,
a o tobě, jenž’s vzdálen tak,
beze slov hovořím,
je mi, jak bych se dívala
do hlubokých a tichých vod,
u nichž má duše zpívala
svých žalů doprovod.
Když v tvojí sestry hnědý zrak
se s láskou zadívám,
ač v duši je mi teskno tak,
přece se usmívám:
jak viděla bych slunce chvít
se po pažitu v letní den,
tak úsměvný a mírný svit
má tvoje sestra v zraku svém.
Však kdybys ty, můj vzdálený,
jak v zašlých dobách láskou zpit
v svých zraků oheň zelený
chtěl duši moji ponořit –
jich všechnu vášeň, všechen žár
bych v jeden pohled sevřela,
je pijíc jako slunce dar,
a pak bych oči zavřela.
25