Mládí! – toť vesna života,
rdící se v růžovém listí;
myšlénky, touhy vzlétají
k nebi jak motýlci čistí.
Mladosť nám mění na růže –
ba i to kamení žalu,
pokavad duše vesela,
pokavad netonem v kalu.
Útěcho sladká! Všady že duši
andílek strážný provází,
s úsměvem na rtu těkáme v polích,
procházíme se nad srází...
Buďme svým touhám andělem strážným,
ať se nám třpytí nevinnou,
s úsměvem na rtech projdeme žitím,
nad vášní smrtnou hlubinou.
Pro jedinou bylinku,
pro kalíšek rudý
drápeme se na skálu,
skrvavíme údy.
Za jediný úsměv tvůj,
zlaté naše mládí,
ve starobě věku čásť
dali bychom rádi! –
Když vracíme se z výletu
kol hor i luk i řek,
jak rádi kladem na okno
věneček z pomněnek!
Jak svatě sobě chováme,
když uprch’ jarní věk,
ten zašlých dějů tklivý vzkaz –
věneček z pomněnek!
Motýl letí
ku poupěti,
šeptá cosi
v krůpěj rosy,
pokochá se –
letí zase.
Tak i dítě
skáče hbitě,
chvátá v lesy –
zapláče si,
hrá si zase,
usmívá se. –
Běží časy, běží,
i ty těžké i ty svěží,
a jen ctnosť a vina
v duši leží.
Pálí vina, pálí,
jako sluncem žhoucí skály,
že voláme k smrti
v tajné dáli.
Jásá ctnostný, jásá,
všechnu tíž a stíny střásá,
víť, že trvá věčně
dobro, – krása.
Azurem nebes obláčky táhly
bílé jak křídlo anděla,
po mezi, stezkách, tajemným dechem
mateří douška voněla.
U cesty jabloň šuměla tiše,
cvrčkové pěli ze žita –
kdož by ten půvab vycítil zcela!
kdož by ho užil do syta! –
Po louce skotačí větérky jarní –
plesejte dívenky, junáci švarní,
života dbejte,
smějte se, pějte!
Pošmourná mládež tu vypadá staře,
jak chorý stromeček v rozkvětlém jaře,
mladosti dbejte,
zpívejte, hrejte!
Sbořené hrady s výčitkou
se skal tam zírají k nebi,
prve že slávu hlásaly,
nyní že troskou se šklebí.
Však jsme tu my, mláď bujará,
nadějí vlasti nás zovou,
silou my svého nadšení
zbudíme slávu novou!...
Milujme tu svou otčinu,
ten světa kouteček drahý,
pro niž nám bylo zápasiť
od věku se škůdci – vrahy.
Braňme si tu svou otčinu,
táhněme pro ni i v boje,
však i to ptáče nebeské
brání si hnízdečko svoje!
Tichým krůčkem myšky
leze na kalíšky
motýleček zlatý,
hnědě kropenatý.
Kalíšek se kloní,
vzduch se leskne, voní,
a to srdce naše
raduje se plaše. –
Když díváme se v dáli,
kde s poli obzor splývá,
nám píseň v duši zvučí
tak divná, toužná, tklivá,
co znamená?
By dospěli jsme výše
jak povahy, tak umu,
a šťastni byli v srdci
i za bouře, i v šumu –
to znamená.
Malebná mlha snů
tak luzně padá k zemi,
už spí i vodotrysk,
jenž házel krůpějemi;
jak lepy tvoje sny
ó, mládí, v poušti zdejší!
však květné žití tvé
je snů tvých květnatější.
Sny vonné, lahodné
noc šeptá dechem vánku –
nuž dobrou, sladkou noc,
a spěte do červánků!
a vlnou tichých dum
až k břehům ráje plujte,
a co se zjeví vám,
to nám pak vypravujte!