Slunečnice.
Což tvé hrdosti nezlomím?
Proč tvá pýcha se vynáší?
Ještě jsem neřekla, že budeš mým,
přepjatá slova proč ústa tvá pronáší?
Cítíš se velikým, však nízko vidíš,
vždyť tvoje zraky hledí jen v neurčitost,
nad sebou mnoho slávy neuzříš
a vynikáš jen, vzkypí-li ti urážlivost.
Ohlédni se kolem, co vidíš krásného,
tebou však mrtvá netečnost ovládá,
tvá mysl nezná, co dojemnéhodojemného,
a tvůj duch hrdosti se poddává.
30
Zdá se, že mužnost tvá leskne se jak zlato,
kam však se míníš dostavit,
sám sebe kdo cení, ten nestojí za to,
přítomnost tvá nemůže žádného oblažit.
I ta tvoje velikost schýlí se k zemi,
vždyť pro každého jest jistý čas určen
i to, co ti nejdražším, dočká se změny
a za pýchu – nebudeš cenou poctěn.
Slunečnice jest nad tebe cennější,
proto k ní chovám více citů
i ve svojí velikosti jest skromnější
a ráda udílí plod svého květu.
Zrnéčka chutná dopřává dítkám,
pohlíží k nim vždy s radostí,
nízkost nevytýká kol sebe kvítkám,
letní svůj život končí s obětavostí. –
Odpouštím tobě, když neznáš květy,
má duše by musela zaniknout,
ty státi chceš výše nad všemi světy,
proto bych nemohla nikdy na tebe uvyknout.
31