Mák vlčí rdí se na poli
jak kapky české krve vroucí,
snad srdce pánů z Velíše
tu v bojích haslo, v lásce žhoucí.
Snad všecko dali pro svou vlasť,
co jen kdy lidskou tužbu vzpíná,
přec není z nich teď víc než prach,
a ze hradu jich zřícenina.
Sem tam se šedá v mechu
čásť opukané stěny,
pták krouží kolem – kavka,
a sedá na kameny
jak v myšlénkách.
Své písně věčný vítr
zde básní, pěje, hrává,
kol vystupuje, pluje
a zvučí stará sláva –
jak v myšlénkách.
Tak blízko zenith nebes,
a země jako v hloubi,
a tiše, snivě, smutně
ji chmury mráčků vroubí,
jak v myšlénkách.
I zírám dolů v stesku:
čím člověk, v snahách, v žití!?
to vše můj pohled pouhý
chce hravě rozluštiti
jak v myšlénkách.
A přece vím, to nelze;
jen přání hruď nám vzpíná,
by po žití jsme shasli,
jak svíce uhasíná,
jak v myšlénkách...
To jsi byl tak skromný,
Velíši?
Ze všech umlklých jsi
nejtišší.
Měl jsi děje slavné,
Velíši;
ale kdo a kde je
uslyší?
Sporé jsou tvé zbytky,
Velíši,
tak jak ty se žádný
neliší.
Co chceš vypravovať,
Velíši,
v částkách listů zrytých
od myší?
Sotva pták ti hostem,
Velíši;
sotva si tě u verš
vepíši.
Či se rád už kloníš,
Velíši,
v odpočinek z vůle
nejvyšší?
Jiné trosky halí větve v šumotu,
jak by zakrývaly jejich nahotu,
jenom Velíš bez ochrany ční
u nejkrutší úpal sluneční.
Sotva tušit možno hradu útvary,
ba i mech ten na nich už je prastarý,
dva, tři zbytky vyvětralých zdí –
jiné stopy oko nevidí.
Ejhle, tak to s věkem práce člověka;
toho, jenž je sláb, to vždycky poleká,
však, když duch ni v hrobě neleží,
co i na té práci záleží!?
Dešť se roní pomalounku, přetiše
od oblaků nad rozvaly Velíše.
Zdá se mi, že jsou to slzy veliké,
nad obrazem bídy naší všeliké.
Vlasti moje porobená bez citu,
kde je doba, kde je sláva Husitů?
Velíš v rumech, každý vichr smí ho rvát,
a byl přece útočištěm kompaktát!
Ten povětrný mlýn u paty Velíše,
jak rukama když lomí!
dešť hustý roní se jak slzí ručeje,
až sklánějí se stromy.
Už leží obilí, jakby je pokosil
a nikde není ptáka,
jak kdyby odumřel i zpěv, i smích, i slasť,
i havěť všelijaká.
Jen obzor nade vším je věčně bez změny,
ten vysoký a dálný,
ať smutno na zemi anebo veselo,
on mračný je a kalný.
Tak pravidelně kopec vysoký,
a na něm trosky spíš jen tušené,
a žádný nad nimi dub storoký,
jenž mírní mechu žluť, šeď kamene,
jen vítr ječí tu, sem sletěv s mračny
jak jednou v českých pralesích vlk lačný.
Co máme ze svých dějin velebných?
jen zpomínky, jež povzdech provází,
jež nejsou hrůzou dětí hanebných,
jichž ani zde, žel nebi, neschází,
ba časem je ta stará sláva všecka
jen pohádkami pro srdéčka dětská!
Až zas se naučíme tušiti,
že v minulosti mluvě vznešené
ta mocnosť dřímá, kteráž roznítí
vzlet nadšení, jenž hroby překlene –
– pak Velíš snad i se mnohými všemi
už beze stopy srovnán bude s zemí.