Bych zbudila jej, pán mi rozkázal,
že záhy musí k dílu zasednout,
leč jak jej mohu drsně vyrušiť?
On po zápasech denních kolébán
snů zlatokřídlých hebkou náručí
si hoví v klidu a sní o slávě – –
Mám mocí zpět ho v zápas uvrci?
O ne, to nemohu! A přec – on děl:
„Mám starosť velkou, práce tolikéž,
a chceš-li zítra čím mne potěšit,
tož sama přijď a v skráň mi zatepej!“
Nuž – a přec nemohu! On sladce spí.
(K Senimu.) O pověz, pane, vetché stařeně,
oč žádá tebe s touhou v pokoře;
můj odchovanec sní sen o slávě,
rci, moudrý Seni, co čteš ve hvězdách,
ký osud věstí hvězda jeho tam?
Ó nemluv nyní, dobrá stařeno,
tak šťasten dávno, dávno nebyl jsem,
jak v lesku hvězdném v této krajině;
zřím četných hradů věže malebné,
k nim lesy lnou i temné pralesy
a stříbropěnné řeky spoustou vln
kol mostů hučí, šumí u břehův,
a nade vším lem horstva v obzoru
plá v snivém mihotu hvězd severních,
jak Nymfy safírový diadem!
Toť Krkonoše, pane učený,
a zde ten hrad – toť Kumburk mohutný.
Ó pravdu díš, jsou Čechy překrásné,
žel nebi jen, že stejně nešťastny;
já, pane, také pila z kalicha,
a teď mne nutí vše býť poslušnou...
I ty máš pravdu, šedá pěstounko;
hle, já jsem stár a zde jen cizincem,
a za Valdštýnem z jihu na sever
mne přivábil jen odlesk genia;
však to můj zdravý mozek nechápe,
proč Albrecht k otčině se nehlásí.
Ó pane, žel; on nám je odcizen!
Tož dávno asi. Útlý osiřel,
já byla jeho první pěstounka,
byl hoch to ryzý, Čech už statečný,
jenž mile mužněl v stínu kalicha,
jejž z Košumberka páni vzývali;
však zlé je, pane, mnoho příbuzných,
kdy radí všichni, žádný moudře však,
a tu strýc jiný, Kavka ze Říčan,
pán na Broumově, hocha odvedl
a odevzdal jej spárům krkavčím,
tož jesuitů kletých konviktu.
Ó kletba jim! ti Čecha zničili,
jak kališníka, pekel uměním,
jak všady toho smutné příklady,
můj odchovanec u vší slávě své
jest obětí! je stvůrou ďáblů těch,
a Čechám odcizen je genius...
Pán z Illova, s nímž hodlal pracovat!
Ó co se stane, skoro chvěju se. –
– Jen chvilku sečkej, pane z Illova,
než dosní Valdštýn dumu o slávě.
Hoj, to by ještě dlouho trvalo!
Snad v Rudolfově vojsku císařském,
když obléhali hrdý Ostřihom
se právě zaskvěl prvním rekovstvím!
Neb Ferdinanda sklonil k obdivu,
když s Benátčany rval se vítězně,
že dvůr i všecka Vídeň slaví jej,
a Isabella vášní plápolá!
Snad u Záblati potřel Mansfelda,
či v Kroměříži Betlen-Gábora,
až donutil jej k míru s císařem,
neb udatenství anděl vavřín svůj
mu v dánských válkách klade na hlavu!
Oj, kdo by sčetl řadu triumfů,
jichž vědoma si hrdinná ta skráň,
jež sokyní je všechněm césarům
svým vůdcovským i státním důmyslem.
Oj, kdo by sčetl činů velikých,
a jmenoval, v čem klíčit může sen!
Jeť Valdštýn skvoucí hvězdou století,
a sám jak sen, jak duma nádherná.
Ach, milostivě promiň, pane můj.
Čím jednání své platně omluvíš?
Mně líto bylo spánek přervati,
ten sladký, blažený sen o slávě –
Jak, ženo, víš, že snil jsem o slávě?!
Nuž, pro tvou něžnosť tobě promíjím;
hle, to jsou ženy, v citův otroctví
i sebe větší zaprou účely.
Jáť věděl, jak mé vůli vyhovíš,
i to, že duch mé touhy po činech
mne zbudí sám, nuž tvému přání jen
jsem povolil; a nyní s bohem buď.
Jak blaze mi i v zahanbení mém!
můj milý pane, tys tak dobrotiv,
jak velkým jsi! Ó jak ti naslouchám
vždy s upjatostí sytou rozkoší!
Dost toho nyní, s bohem, Bohdano.
Jen chvilku ještě přej mi radosti,
že ve zdraví tě vidím, pane můj,
vždyť byla jsem ti druhou matičkou,
přej útěchy mi svého pohledu!
Už nech mne, práce předčí citlivosť!
A lásku samu – chladný vojíne,
kéž pozdě jednou po ní netoužíš!
Teď; Seni, dopřej očím poklidu,
jdi, odpočiň si, vrať se později
a pak mi povíš, co jsi vyskoumal.
Ba – překvapím tě, pane, uvidíš,
teď víc mi nelze bádat ve hvězdách,
neb unikají denním úsvitem,
jenž hory zlatí! pak tě překvapím.
Ne – počkej – přec ne! Dílo nutnějším.
V dne svitu prvním – buď mi vítaným!
Buď zdar ti, pane, dnes i po vždycky;
jak spalo se ti? Mně – ne, neptej se!...
Tu listinu tvé péči svěřuju,
a tuto svoji – ta zde, obou nás –
Můj Illove, co říkáš Jičínu?
Je hnízdečko to malé, chudičké.
Tím déle nebude, jsem bohatým,
ba věř mi, ode dneška za rok jen
tvůj výrok bude čirým nesmyslem.
Já nechtěl jsem tě, věru, pohněvat.
Ten zdejší chrám jsi viděl? Zajisté. –
Dost, odpověď ti na to uspořím,
je bídný, ovšem; nový založím,
co myslíš, podle vkusu kterého?
v San Jago, chrám je velmi důstojný,
di Compostella, jak ti libí se?
Že vkus tvůj mým též, sobě lichotím.
A na hřbitově není žádného,
i tam chci stavět, je ho potřebí,
a tam v té vísce – myslím Valdice,
by klášter spanile se vyjímal.
Věž úhledná – tož pěkným pohledem
by přispívalo zdejším vyhlídkám.
Kraj zdejší sobě dávno zasloužil,
um lidský aby z části doplnil,
co slavně založila příroda;
ty víš, že prochodil jsem Evropu,
však věř mně, málo poloh takových
jsem shledal rámcem města jakého,
a líbí se mi tady, přisám bůh!
Nuž, jenom tato krásná krajina,
být Valdštýnovým sídlem zaslouží,
a já si tě, můj kraji, vyzdobím!
Tvé školy opravím, a nové k nim
se družit budou se vším pokrokem,
jeť vzdělanosť vší slávy základem;
pak o ústavech, městských budovách
a podnicích, jež slouží okolí,
se jednat bude zítra nebo dnes,
jak starostovi dal jsem oznámit.
Ty s Ferdinandem směle závodíš,
tvé bohatství už předčí císařské,
i jména tvého ryzý slavozvuk
se směje majestátu dědice;
též jičínský tvůj dvůr již probouzí
všech žárlivosť svým velkým rozměrem,
– jak cestou k tobě všady viděl jsem.
Aj, to-li pravda – k výši zamířím!
můj zámek budou druhé Hradčany,
a Jičín rozšířím až po Velíš,
že druhou Prahou bude – přisám bůh!
Ó rci mi, Illove, můj příteli,
zda Čechové mne budou milovať?
O zajisté; a proč ta otázka?
Proč, Illove? – Já chci to zkusiti,
jak vyjímá se v malém kralovať...
Aj, proč ta skromnosť jen? Ty budeš král
Ne – – já to neřekl! Vždyť nikdo tu –
Však přece slyšely to pošmourné, –
viz, posupné ty stěny, Illove.
Ty nezradí nás, drahý Valdštýne.
Jak vypadám? Jsem, tuším, velmi bled,
je náhle teskno mi – a nevím proč,
a zlá mne rozechvívá předtucha,
ó jak se děsím! Přijde Seni už?
on tvářil se – ha, teď si zpomínám,
když sliboval mi, že mne překvapí –
tak tajůplně, s vráskou na čele,
a se záhadným svitem ve zraku –
snad četl o soudech a popravách – –
Aj, ustaň, probůh ! Valdštýn bál by se?
Máš pravdu, ale – šumot jakýsi –
Mně zdá se – jako tiché kročeje
ha! žena jakás je tam, Illove –
Což nezná mne můj milý manžel dnes?
Ach, Isabella! proč jsi vstala už?
Tys nechtěl? Ne. Jsem tobě obtíží?
Ba příliš záhy vstáváš ku práci,
jíž nemáš vůbec a zde obzvláště,
proč nespíš, pravím? proč jsi přišla sem?
tys, tuším, jako ženy veškery,
též žárliva; proč vyzvídala jsi?
Můj Albrechte, já nerozumím ti.
Proč naslouchalas mému hovoru,
jejž měl jsem tuto s pánem z Illova?
Já, Albrechte? Ha, ty mne popouzíš?
Proč stanula jsi tiše u dveří,
a naslouchala státním tajemstvím.
Bůh ví, že nevím, co jste mluvili.
Tak přísahej! Dím pravdu, to ví bůh
a zástup bělokřídlých andělů!
Však bůh ti, ženo, budiž milostiv,
mne pakli klameš. Milý Valdštýne,
tvá nedůvěra velmi bolí mne.
Již upokoj se, paní vznešená,
tvůj choť je smuten, mrzut, nemocen.
Jak, churav, vskutku, pane z Illova?
a já jej chtěla trápit výčitkou!
můj choti, promiň! Isabello má,
jsem překonán tvou ženskou velkostí;
věř, byl jsem churav, bylo teskno mi,
a proč, já sobě říci nedoved’,
teď že jsi u mne, věrná družko má,
jsem zase kliden, opět spokojen.
Ha, Seni! Nech ho, nemluv pro boha
s tím hrozným mužem! bojím se ho vždy,
on jest jak démon, jako smrtonoš,
rád zvěstuje pád jasných božích hvězd...
nemluv s ním.
Dnes musím – dovol mi.
Dnes opravdu i zítra – pozejtří!
Jeť Seni mistr velmi učený.
Nuž, Seni? Byla čarokrásná noc.
Mně zdálo se v ní, že jsem králem byl –
co říkáš tomu, Seni? V pořádku.
Jak, vskutku? Byla čarokrásná noc,
lem Krkonoš plál ohněm safírů,
a nad mohutnou věží kumburskou
tvá velká stála hvězda severní,
a v třpytné přízi jejích paprsků,
jak divukrásný zázrak osud tvůj
tkal těžký brokát řízy královské...
Kol vyvstávaly zámky ze země,
jež oděla se zlatou úrodou,
a svěžích sadů pestrá kytice
v nich zaplnila každý kouteček;
lid, odchovaný štědrou dobrotou
byl osvícen, a hrd a věren ti;
tak zasypán tvé lásky růžemi
zas z růží jen ti slavobránu tkal,
jež v oslavený Jičín ústila
a plnila svou vůní celou zem;
i podrobil se ti sám Ferdinand
a Valdštýn césarem byl celých Čech...
Ty šílíš, Seni, toť je pouhý sen!
O ne, já jenom slovy pověděl,
co četl jsem dnes v noci ve hvězdách;
toť jisto, Jičín hlavou říše tvé,
v ní kotví velká tvoje úloha,
a ústí každý pramen práce tvé;
nuž, dovol starci, by ti blahopřál:
ty šťasten, slavný budeš v Jičíně,
je dobře, sem že jsi se obrátil,
teď pozná Praha mocnou soupeřku!...
Ó víro – blaho – vášní záchvate!
Ať žije Valdštýn, mocný vévoda!
Ať žije! Sláva! Ejhle, granátem
jak hoří v číši réva burgundská,
v žil pletivo žár sladký vlévajíc;
jak nejásat! den jeho slavnostní –
den vévodova dnes je zrození!
Nuž, páni bratři, se mnou zvolejte:
Ať žije Valdštýn dnes, ať žije vždy!
Jak vlažný den – ba jarní, řekl bych,
sem kdyby nevál od lip jičínských
ten truchlý příval vůně podzimní
syt vlhkým dechem listů opadlých.
Ej, copak jeseň! Jičín rozkvétá,
že kdyby vstali naši tatíci
a přišli k nám sem takhle na táčky,
hoj, jářku, že by jistě myslili,
že je to ňáká Amerika.
Ba to jistě. Jářku, proto vévoda
ať za svou dobrotu má všeho dost,
ať za to zas mu pánbůh požehná!
Ať za to zas mu pánbůh požehná!
Byl podivný to nápad vévodův,
též pozvati si v zámek měšťanů.
Spíš chytrý; tak si všechny nakloní.
A je tu krásy, je tu přepychu
v tom zámku – když to člověk pováží;
jen to mi pověz, otče Bradlečku,
nač mají tam ten velký holubník?
To hvězdárna je, brachu; vévoda
si zbudoval ji v zámku jičínském,
a se svým astronomem z Padovy
v ní osudu se ptává co a jak.
A dozví se, co je mu souzeno?
Tož s chutí tam bych také vylezl.
A jářku, ti co plní číše nám
jsou samé holky, otče Bradlečku?
Ba ne, toť předních rodin synové,
již od Hradčan prý z Prahy odešli
a Friedlandskému slouží s hrdostí.
Hm, to je divné. Inu, sousede,
být do nedávna vůdcem nejvyšším
vojsk císařských – to není maličkosť.
A teď mi řekni, otče Bradlečku,
jak se ten Valdštýn vlastně jmenuje?
Ten tak mu říká, onen zase tak,
a člověk neví, co si vybrati.
Ba, milý brachu, ten má titulů
víc, nežli na jičínském náměstí,
když velký trh je, stojí povozů;
a o mnohém jsi ani neslyšel,
tak „severního moře general“
i baltického jemu přičetli;
a proč – nu proto, že tam na moři
chce zaváděti loďstvo válečné.
Tak tedy, tak. A statků také má
as jako máků, otče Bradlečku?
Ba skoro tolik; kdybych jmenoval
je po pořádku, než bych hotov byl,
to naše milé, teplé slunéčko
dřív zapadlo by do skal prachovských.
A ještě tohle; je to pravda též,
že vlastní sobě razí peníze?
Ba pravdou jistou, milý sousede;
máť právo na to jako vévoda,
nu, já mu přeju všeho ze srdce,
víc Jičínu je platen nežli král,
a já bych chtěl zaň třeba do boje.
I vždyť já také, je to dobrý pán.
Tak – sláva mu, no, bratři, pánové!
Ať žije Valdštýn! Sláva, sláva mu!
Dík, pánové, a bodří měšťané,
rád u veselí vídám statečnosť,
jen nerušte se, pokračujte dál,
bych zaručil si vaši poslušnosť,
dám příklad vám – nuž, na zdar, pánové,
až ke dnu pro vás prázdním tuto číš,
a pro zkvět mého města Jičína!
Zdar Jičínu a tobě, pane náš!
Jak omamuje mne ten jásot dnes!
je významnější, neb já slabším jsem?
Jak baví tě, má choti, tento rej?
Ach, netěší mne příliš, Albrechte,
že zapomíná boha věčného
zpit veselostí rozjařený lid.
Aj, zpytuješ-li ledví srdce jich?!
Ó, to se pozná; v očích zalesklých,
a na jazyku s šumem pochvaly
jim všechno tkví, jen žádná modlitba.
Smích vděčnosti je také modlitbou.
Ach, co by na to páter Inocenc
ti odpověděl! To je bláhovec,
jenž myslí, že má zvláštní privilej
na moudrosť boží. Budíť útrpnosť.
Můj Albrechte, ký zor mi zjevuješ?
přec otci tobě byli páteři,
jichž věrnějších jsi neměl pod sluncem.
Že pěstouny mé kutna halila,
tím zásluhy jich věru nevzrostly,
a mně se zdá ten kultus klášterský,
žeť něčím jako směšným nesmyslem;
– nic, nehroz se, má choti pobožná,
a já znám čistší, vznešenější sen –
mně spory ty se k smrti protiví;
zde snášelivosť je to nejvyšší;
tož v Německu svým vlivem způsobím,
ať náboženskou mají svobodu.
Jak bludařské to nové myšlénky,
můj muži, já se lekám!
Friedlandský
té maličkosti smí si dovolit;
až moje moc i Čechy překlene,
chrám volnosti i zde se zapyšní.
Tys do srázné už dospěl výsoty – –
ó muži, zpomeň, pýcha stihá pád.
Aj, paní! věz, že žádné výjimky
duch vládnoucího nezná Valdštýna,
a choť-li uráží, tož tresce choť...
Ó, ano, cítím trestu mraznou tíž!
Už čekal jsem tě, Seni, dychtivě.
Též pospíchám; než slunce zapadne,
už viditelnou mému pohledu
ta vlasatice bude. Na osud
tvůj veliký má vliv. Já lekám se,
že na zámecké zočím hvězdárně,
co do smrti bych nechtěl uzříti...
Aj, Seni, jaké sny to zbabělé!?
co myslíš jen? jak tomu dávno je,
co’s tušil slávu jen a vítězství?!
V té pravdě svítí legionem hvězd,
tvé obavy jsou chmury chorobné,
jimž nevěřím, a nesmíš ani ty!
Já jenom věřím pravdě hvězdnaté,
již na obloze čítám; nemohu
pak libovolně výklad upravit;
aj, pane, ctím tě příliš hluboce,
než abych – chtě se tobě líbiti,
hvězd mluvu svatou lživě překroutil
a sbájenou ti věštbou lichotil;
co zvěstujou mi, to ti tlumočím
dle pravdy jen a v šedin vážnosti;
a klamu-li tě, klamu sebe též,
a to-li blud, je bludem věda má.
Jdi! nestačí ti zem už, patrně.
Ne, neshrdnul jsem, pane vévodo,
že vznášívám se v sférách nebeských,
jen božský půvab vědy vznešené
mne důstojností plní přímou hruď;
ji vzdornou čině proti slabosti,
jež ze všech lidských zeje zřízení.
Věř, pane můj, až uzřím tebe zas,
že toužím poslem býti radostným.
Už Kazimíra Mušku dostihli
– víš, nevěrného tvého vojína,
jenž z bitvy tehdy zrádně uprchnul;
má platnosti tvůj rozkaz tehdejší
až dosavad? Má býti zastřelen?
A ty se ještě tážeš, Illove?
má dočasně jen váhy slovo mé?
Jen myslil jsem si, že to dávno už,
a milostí že bys si nezadal. –
Což nejsem Valdštýn, vládce – malý král?
Já chci, by pad’; to myslím, postačí.
Zdráv budiž, čacký pane z Valdštýna!
Ach, Vilém! nuž, tě vítám v Jičíně.
Jdu od císaře, jeho milosti,
jenž posílá ti pozdrav vznešený,
a žádá sobě vzácné služby tvé.
Čím zasloužím si náhlé důvěry,
vždyť Ferdinand mi odňal vůdcovství,
žeť vojsko moje krajů vydírá;
pak do Jičína jsem se uchýlil,
a růže sil, a růže klidím teď;
jak zvěděl o mne mocný panovník?
Vím ovšem, když mně tehdy pokořil,
že z otcovských jen jednal pohnutek,
chtě v moje místo syna povýšit,
než, proč bych já měl jemu vyhovět?
Je krutě sevřen císař Ferdinand,
dav Sasů řádí v Praze ubohé
a v celých Čechách; pojď je vypudit!
už lid svůj zase volej do zbraně,
tys jediný, jenž schopen pomoci –
já císařových opakuji slov.
Dík za uznání, což mi očistou;
leč nežádejte skutků nemožných,
jsem nemocen. Můj muži, co ti jest?
Jsem vysílen. – Pak jiné práce mám
i necítím už ohně důvěry.
Já bych ti přece radil do pole,
tak obnovil bys opět význam svůj.
Jsem nemocen – však touhou po slávě;
mám prací – Jičín – nové Hradčany,
a necítím než oheň tužby té:
zřít Ferdinanda v prosbě u svých noh! –
Nuž, vojevůdče slavné paměti,
slyš hlasu mého, ještě jedenkrát
vol knězem býti války bohyně.
Ne, více ne. Tož jmenem císařským
tě snažně prosím, jak chtěl Ferdinand;
už neváhej, vlasť naše trpí tím.
Jsem větším krále. S jednou podmínkou
mi je to možno. Mluv již! Svobodou
bych svrchovanou vše si řídil sám,
ni císařského slova nedbaje...
Jsem oprávněn ti všechno dovolit,
což vládcovou ti stvrdím pečetí.
Nuž, zvednu meče na zmar Sasíků!
Kdo, pánové, a bodří měšťané,
chce se mnou v pole? Vždyť jsem povídal,
víš, sousede, že šel bych proň i v boj.
Což teprv já bych, otče Bradlečku!
My všichni! V pole s tebou – za tebe!
Chcem’ vítěziti s vůdcem Valdštýnem
anebo umřít s pánem Jičína!
Ať žije Valdštýn! hurá, do boje!
Kde vévoda je – Valdštýn, – povězte
mi, dobří lidé – kdo z těch pánů zde?
Já neznám ho, já nevím, který jest –
Ó Valdštýne, ty moje útěcho,
ty naděje má vzácná, poslední,
ó slyš mé prosby nářek zoufalý
a buď nám pánem plným milosti;
ne soudcem více přísným, ukrutným,
buď slitovníka věrným obrazem!
O slyš ten umíráčku hrozný hlas!
má člověk umříti tvým pokynem,
a žíti může jedním slůvkem tvým;
dej rozkaz, ať ty zbraně složeny,
v nichž čekají už kulky smrtící,
by Kazimíra Mušku proletly...
Jak?! Za Mušku ty prosíš? Opravdu
mně líto je tě, dívko; marno vše.
Ne – pro boha, jenž nechce zatratit –
Jen utiš se a klidně odpověz;
víš, kdo to je? Ó, pane, nešťastník.
Je zbabělec to, bídný, podlý sběh,
ba je to zrádce, jenž svým útěkem
zlým příkladem byl druhým vojínům
a kázeň trestuhodně porušil;
ten zločin žádá přísné pokuty,
smrť okamžitou – jak jej postihli;
ten zločin muže hyzdí nejvíce,
neb jeho bába důstojnější jest,
jež u večer se bojí strašidel,
vždyť omluvou jí nervstva ochablosť;
než, mladý muž, a vojín Valdštýnův
když takovou se hanbou poskvrní,
ten smrtí jenom zas se očistí.
Ó, pomni, soudče, že jsi člověkem,
že soudit bohu vlastně přísluší – –
Tys dítě! soudím jménem zákona,
jejž spravedlnost volá na pomoc.
Vím, ale zdobou srdce lidského,
tou nejkrásnější svatý soucit jest!
Aj, nevědomé dítě nadšené,
jak málo život znáš a jeho výš!
já touže chvílí jak bych odvolal,
už Valdštýnem bych nebyl; zbabělcem
bych sám se stal touž chvílí osudnou,
kdy děl bych, Kazimír je svoboden.
O nikoli, že’s pravý veleduch,
tak veškeré by lidstvo uznalo,
a se mnou by tě věčně slavilo
a velebilo do dne soudného!
Ó Valdštýne, já vždycky věřila,
žes velikán, žes obr duševní,
ó korunuj ten jásavý můj sen
a zůstav věkům příklad soucitu!
Jak sluší jí ten zápal horoucí,
jak krásna jest! avšak – má chladnosti
pojď, zachraň mne! O nepřemýšlej dál,
můj pane dobrý, odpusť, promíjej!
Ne, nemohu. Dvé zmaříš životů!
Je tvůj to milenec? Nuž – ano, jest,
a s jeho žitím moje utratíš.
Tak vyhrožuješ pouze. Bože můj,
zdaž mohu ještě víc jej milovat!
On rájem mým je v pustém životě,
v němž jedině co blaží láska jest,
já miluju ho se vším peklem tím,
jež provinění v hruď mu nasilo,
a milovat jej budu na věky!
Ó vezmi si můj život, Valdštýne,
a obětuj jej právu, – prosím tě,
jen Kazimíra mého zachovej;
on tisíckráte smaže hanbu tu,
on velkým bude ještě – přísahám!
měj slitování jenom jedenkrát,
on dobrý jest, on uzná velkosť tvou
a promění se jistě – přísahám!
měj slitování jenom jedenkrát!
Ó ubohá... To byl jen okamžik....
a nikdo nezví o mém pohnutí.
Vstaň, Kazimír tvůj bude zastřelen.
On zastřelen! Ó bože na nebi,
on umřít má, a nikdy – nikdy víc
své Natalii slůvka neříci,
a v potupeném hrobě zetleti – –
o ne, to nechceš – nesmíš, Valdštýne,
on k zemi – ke mně láskou upoután,
té pásky nesmíš mocí přetrhat.
Už začíná mně býti lhostejnou
i s žalem svým; nuž rychle ku konci.
Vrať domů se už, umře Kazimír.
Můj bože – ne, já doufám v muce své;
jak mohl bys to, pane, učinit?
On mamičku má vetchou, šedivou,
ta plakala by ze dne do noci –
– ta vypláče si oči do krve,
až oslepne, až srdce pukne jí;
onť živitelem svojí rodičky,
mne nedbej už, já chci se káti zaň,
jen pro stařenku slabou slituj se
a netrestej už, smilování měj!
Můj muži, promiň! Prosím, odpouštěj!
I soucit článkem moci vladařské...
Já soudím, vůdče, že si nezadáš.
Mně právě rozkázala obloha,
bych varoval tě náhlé přísnosti,
co děje se tu, je mi neznámo,
já věstím jen, co psáno ve hvězdách...
Co dorážíte na mne, bláhovci?
vím nejlíp sám, jak nutno jednati;
zdaž Valdštýn na to vás se bude ptát?
Mám vůli svou, té nikdo nezviklá,
já chci, a je to jakoby chtěl král.
Tak chtěj, ó mocný! – Ha, pryč ode mne,
že chci, ten zrádce bude zastřelen!...
Můj Kazimíre! ztracen na věky!
Ó milý můj, ty ráji, blaho mé!
Ha, Valdštýne, ty vrahu proklatý –
Žes jako král, ty zpychlý démone?
tvým královstvím je pýcha rouhavá,
jež nazývá se hříchem smrtelným,
a bůh tě najde jednou, Valdštýne...
Mé oko šíleností strhané
tam v dáli rudé bitvu divou zří –
tam Gustav Adolf tebe přemáhá,
tvé vlastní vojsko tebe opouští,
tys podezříván, vlastizrádcem zván,
– tě chtějí živého, či mrtvého,
až v léčkách piklů těsně zamotán
v bok raněn zmíráš, kopím proniknut – –
Bůh lidem odpusť – – amen! Šílená
ta žena, Seni, řekla nesmysl?
Ne, vévodo; co tady pravila,
– žel bohu, všechno se ti vyplní,
tak četl jsem to všechno ve hvězdách.