ÚVODNÍ.
Jdu sirý životem, v dáli se cesta ztrácí,
a vleku za sebou břemeno těžkých prací;
když zdá se, jistě že klesnu už pod tou tíží,
tu k tobě, Chodsko mé, s obdivem oko vzhlíží:
Ty’s novou pružinou, ku práci novým hrotem,
ó zemi, skrápěná bratří mých horkým potem!
Leč také štěstí znám, radost – či jak to zvete –
i úsměv na rtech mojích též někdy zkvete;
když ale vichor zlý duší mou znovu skučí.skučí,
od TebeTebe, duše mámá, odříkat – ach – se učí:
3
i Tobě květy Tvé osud zlý požal kosou,
ó zemi, skrápená z bratrských očí rosou!
Ba někdy s životem smrt se též o mne hádá,
bych život nasadil, krutý los můj si žádá.
Leč i v tak zoufalých chvílích jsem věřte, klidný,
a nic se nechvěji o ten svůj život bídný:
Ty’s příklad veliký a ve všem vzor můj prvý,
ó zemi, skropená bratří mých rudou krví!
4