Mé nitro moře snův a tužeb jímá:
jak ve skalinách ohlas hromu hřímá,
tak hučí rozbouřených proudů šum.
Jak na obloze mrakové se valí,
tak vlny bleskem v závody se daly,
i vznáší pyšné šije k nebesům –
a bleskem zase bouřlivý vír mine
a bouře změní v jezera se klid,
kde hladinou jen bílá labuť plyne
a sotva sčeří hladké vody svit –
a zase vichry mír ten rozevějí,
že břehy moře – prsa má – se chvějí.
Bych větrem těkal široširým světem,
jenž buřán stepný rozvlní svým letem,
jenž honí mořem mhly, jak plachet stín,
mhly, které mořské fiordy v závoj halí,
jenž na oaze palem květy spálí,
s nímž v závod letí Farys, pouště syn! –
Kéž vlahý jih mi loďku vlnou houpá,
v níž stín vavřínu s hrobu Virgila
se s jasnou září plné luny koupá –
a vánek s lauru šumem přisílá
rapsoda hlas, jenž nad popelem zpívá –
Tassona zvučným rýmem se ozývá!
Má lodice nechť dále ticho plove,
až svobody mě hymny vzbudí nové
a ohnivé, kde žhavý Vesuv ční.
Můj větérku! tam v dobrý vítr dospěj
a vůdcem korábu již být mi pospěj! –
Již plachty, prsa jeho, dmou se, chví.
Jak děcko prvým krokům učí máti,
tak z přístavu jej polehoučku veď! –
Hle! rodná Evropa se zraku tratí;
má lodi, širým oceánem leť! –
Jak korsár zrádný vítr loď mi schvátil –
mě vyrval moři proud, mě světlu vrátil!
To nový svět, to pralesův jsou báje!
Zde lesy lesů, teplých stínů kraje,
zde lesy květů, lesy kapradí!
Jak moře hladina tu veltok plove,
tu katarakty hučí brillantové
a břehy deštěm rosy omladí!
Tam v stínu pralesu kdo odpočívá,
však bez snů – sen zda můž’ být skvělejší: –
dešť květů naň, dešť drahokamů, splývá
a katarakt ho stále konejší.
Zašumí prales: slyšel’s větší odu
a větší modlitbu kdy za svobodu?!
Má touha ve snách po koruně hoří,
před kterou miliony hlavu koří,
po praporu, jenž vede kmenův voj.
Sním o zpěvu, jenž Kolumbovou lodí
v svět netušený lidstvo doprovodí,
jímž jako mečem šťastný svede boj.
Nad králův vínek lauru věčně nová
zář svítí staletím: než bude plát,
než obnoví se říše Homerova,
z nás každý velký, komu lupen spad’!
Ó! neklň, v oběť dáš-li této slávě
i štěstí své – jím povrz pohrdavě!
Ó štěstí – v zlatých mráčcích den se ztrácí
a rolník unaven se domů vrací –
aj! na pahorek ty mu vyjdeš vstříc,
v tvém objetí se mdloba v svěžest mění,
tvůj dech mu líce chladí v uzardění,
když tvář mu políbíš se sama rdíc.
„Hle! v zlaté říši klasův my jsme pány;
kam patříš, žezlem ovládá můj pluh,
náš domek šťastnější než králův stany!“
Ty ruce sepnouc díš: „Kéž zlatý luh
nám nikdy krutá válka nepoklízí!“
V mé náručí však všecka starost mizí.
Ó! štěstí – pole krvavá se skvějí,
kde na staletí po titanském reji
v los světu padnou kostky železné:
I padly – tělo moje k zemi klesá,
já kleknu bílý prapor k nebi vznesa;
krev má mu dala barvy vítězné.
„Můj druhu! prapor odevzdávám tobě:
Až vší se vlastí rozezvučí ples
a já již složen budu v tichém hrobě,
ty prapor vztyč a na triumfu nes!“
Ó! srdce mé, by dáno jednomu snu vzkvésti,
zda dovedlo bys také moře blaha snésti?!