Dni šedivé! Než člověk vám si zvykne,
kam uteci? Mha obzor pozastřela.
Sem papír! Což – i na něm mha se bělá,
ni jeden plný rým se nevymýkne?
Aj! což se všechno proti mně teď spikne?
Než viz! Mhu nebe odestírá s čela
a slunce vysvitlo a záře skvělá
plá na papír – teď mha i odtud snikne!
A slunce cosi píše! – Píseň jarní?
Však slova nelze přečíst! Nepromarni
ni chvíle slabikuje! Jdi, jdi tam!
Již čeká; tam – tam uhodneš ta slova!
Již vstávám. – Slunce zas se v šedu chová.
Vždyť není jaro víc, vždyť to byl klam!
Již chci zas moudrým být! – Avšak když blíží
se hodina, kdy u tvých nohou vítal
mne vždy tvůj zrak, kdy ruku s tvou jsem splítal
a zřel, jak čelo tvé se k mému níží,
tvůj zrak se hloub a hloub v mé oko hříží,
ač jsem je zavřel před bleskem, jenž svítal
i skrze víčka v duši – kdy jsem čítal
tok minut polibky a čas, jenž plíží
se mi vždy líně, letěl jako vzteklý –
v tu dobu, kdy, ač málo slov jsme řekli,
rty přece hovořily přesladce:
v tu hodinu, kéž mám, jak v pohádce
tu moc, jíž ovinoval mhou se klamnou,
kdo řekl jen: „Mha přede mnou, mha za mnou!“
Mha přede mnou, mha za mnou! – a v ní kryt
v tu hodinu bych skoumal, zda se noří
tvé oko kamsi v dálku, v jakéms hoři –
zda v hoři tom i vlhký touhy svit –
Zda vzhledneš k hodinám, je slyšíc bít
se lekáš, – dvéře-li se neotvoří
a já snad přec, – však dobře víš, že moří
tě jenom přelud, že to nemůž být –
Leč rukou cizí. Přijde-li host cizí,
zda rozmlouváš s ním jenom roztržitě
neb příliš živě, jak bys mluvíc hbitě
si jakýs obraz vymlouvala z hlavy...
V tu hodinu mně srdce z těla zmizí,
zda v duši tvé můj obraz aspoň mhavý?
Jak bláhový, kdo s počasím se vadí
a mní, že proto se mu mračí čelo,
že nebe mračny, mhou se pozastřelo,
na slabé slunce mdlobu očí svádí.
Což mníš, že vše se kouzlem vynahradí,
i kdyby třeba na tisíc se skvělo
hned všude růží, kam by oko zřelo?
Jen slyš, co přítel rozum tobě radí:
I přijde podzim, na růže se vrhne,
a koruny jim jasné dolů sdrhne.
Tak na růži, již pěstovala, sahá
teď do srdce ti zlá ta ruka drahá.
A ruka tvá proč v prsa sáhnout váhá
a lupení, jež zbylo, nevytrhne?
Zřel jsem tě ve snách v květném rajském kraji
oděnu řasným, černým aksamitem
a na něm šňůry perel bílým svitem
se skví a sněžnou šíji pokrývají.
Tvé vřelé slzy v ně se stydnout zdají.
Neb mne jsi zřela slz a perel třpytem
i vztáhla ruce: já pak s hrdým citem
třás’ hlavou: smutně dál jsi šla v tom ráji.
A jdouc jsi sňala s šije perel šňůru,
vzad nimi vrhala a k nebi vzhůru
a z perel na nebi hvězd roj se skvěl.
„Po perlách cestu najdeš!“ hlas mi zněl –
Pryč s mysli vyhlaď snů tvých klamnou stvůru:
vždyť jsi ji nikdy plakat neviděl!
Ty slzám učíš se?! – Než, rci, co děje
se nového? Co tebe vedlo v chrám?
A dnes? kdy do chrámu jsem vbloudil sám –
kdy černá mše, kdy rekviem se pěje?
A zbožná, až se kniha v rukou chvěje!
Než – verše jsem z ní čítal; již ji znám. –
Já zůstal skryt – a přec to není klam!
Proč v oku teď se náhle slza skvěje?
Teď – „věrné dušičky“ když zástup zpívá!
Snad myslíš? – jestliže se v srdci mém
teď slouží také tvoje rekviem,
tam sladce-bolný zpěv že nezaznívá,
jenž bez trpkosti stoupá k nebesům,
to krásné „Animas fidelium!“ –