Ve staroměstské piterně
má krčmář Janek hojné žně;
těm, kdož se na groš nedívá,
rád šenkéř Janek nalívá.
A pijí všichni z hluboka,
jak mřít by měli do roka
a ještě těla před zhoubou
se loučit chtěli s nádobou.
Od včíra Praha v rozchvění –
jak pekelného mámení
od úst jde k ústům jeden hlas,
že české slávy pobled jas.
Má krčmář Janek hojné žně,
i starý brach, jenž při loutně
těm pitcům zpívá o pití,
leckterý grošík pochytí –
však hrdlo jak by chraptělo
a do zpěvu se nechtělo.
Co chvíli hlavou zatočí
a slza tře se do očí,
jak hořký smutek v leb by sed
a tesknou zahrál naposled:
„Šel včera na soud český lev,
pod Hvězdou dozněl jeho řev
a nadál zbude pláč už jen,
jde vítěz blíž, jde zachmuřen,
na Prahu mračně pozírá
– svá oka lovec prostírá.
Co bylo včera a co dnes!
My skvělý mohli slavit ples,
však Fridrich slavil spíš než měl
a dneska hrad už oněměl.
Ti cizozemští soldati
nás v kaši chtějí nechati;
utekli včera bez zbraní
po krátkém boje zaplání.
Hnal z bitvy každý, jak jen moh,
na Bílé Hoře zbraní stoh
a pár set mrtvol, šakali
jež ssebou lační nevzali.
Tak prohráli nám českou zem
pan Kurfirst, Hollach s Anhaltem.
Jsou páni pěkně za větrem
a Tilly, Bukvoj táhnou sem,
ve vojanský pak mísí šum
se jesuitské Tedeum.
Jak bude u nás, každý ví,
jsou havrani už hladoví
a v moc svou Mydlář, starý kat,
teď české hlavy bude brát.
Že mnohý nechtěl měšcem hnout,
teď císař nad ním vezme soud
a Tilly, Bukvoj, jesuit
krev českou chtivě budou pít.
Nového vzduchu cítit van.
Všem věrným Čechům pomoz Pán...“
A hospoda v ráz umlká,
plech o plech více nehrká.
Všem hořkost sedí na retech
a tlumený jde jizbou vzdech:
„Už Kurfirst, Hollach s Anhaltem
prohráli Čechům českou zem.
Kde zástupy, jež do dálí
křižácké panstvo zahnaly?
Táborský u nás pohas duch.
I tobě, pěvče, pomoz bůh.“