DOMOV

Božena Benešová

Moje drahá Napajedla, ó vy jste se nepovedla svému Tvůrci dobrému! jsem prošla prachu spousty, potkala jsem jenom chrousty, ale nikde člověka. Později snad, v letním žáru potkám přec pár nadkomárů, jež mi trochu vzruší krev! Ale teď tu není pranic, v Praze kde který dlí panic, není o kom verše psát. Tak, drahá Napajedla, vy jen sama jste mne svedla k těmto slokám hymnickým! Zří nebes klenba šedivá na šedých stříšek lem a kam zrak se zadívá, je prachem šedá zem. Pláň šedou vidíš za rána a večeršedou pláň, a hlava, mhou jak obtkána, ti těžce klesá v dlaň. A myslím na tu všechnu šeď, již zřela jsem tu dřív, a myslím na tu všechnu šeď, jež straší z perspektiv... Ó měkká barvo, tišivá, ty barvo domova, kdy hebká, šedá tíha tvá touhy pochová? Kdy na tu ránu krvavou, jež dávno v srdci tkví, prach domoviny šedí svou se navždy navrství?! Byl večer zářivý, byl večer jarní něhy, stín padal na nivy a temnil plavé břehy. Z nich povrch Moravy plál zlatěrudým pásem, v plamen sálavý se nítil zářným jasem. A plamenu jak dým vzduch prozářen byl stmělý, nad městem utichlým se vznášel zrůžovělý. Na nízkých domů řad, na dusné jejich krovy, ze světlé výše pad dnes odlesk pohádkový. Mne zlákal zdaleka, z mých dum a polosnění, tu hledat člověka však nebyl k nalezení. Zas kvetou jabloně, zas jaro tu, a touha se bouřně rozlétá... Ó výš a výše nad tu samotu! Ó dál a dále volně do světa! Ó blíž a blíže k lidem, k životu, jenž v jarním slunci rudě rozkvétá! A bez vzpomínek na tu samotu, jež hořká je a na vždy prokletá! Rovina dušena pahorky dvěma, řeky pruh ospalý, křoviska kol krajino bezcitná, krajino němá, nikdy již básníka nerozhlahol! Přeji ti Vesuv i se sestrou Etnou, přeji ti smršti a potopy proud čtyři živlové současně smetou s povrchu zemského prohnilý kout! Chci ještě z vlaku v zúženou pláň zrak unavený vpíti... Kostelík kývá, rozsedlá báň sem tenkým křížem svítí. Buď sbohem, kraji, nocí i dnem lež tu pod štítem božím! Pod tvoji těžkou a žírnou zem kéž brzy hlavu složím! A štěstí, kterés mi nemoh dát, a kouzlo domoviny snad pocítím, budu spát, pod vrstvou tvojí hlíny.

Patří do shluku

podzimní, vzduch, obzor, mlha, topol, žlutý, alej, ticho, pěšina, mha

429. báseň z celkových 1068

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. PODZIMNÍ NÁVŠTĚVA (Antonín Sova)
  2. PÍSEŇ ÚLEVY. (Karel Červinka)
  3. VEČERNÍ KRAJINY. (Jaroslav Vrchlický)
  4. Na kraji lesa... (Adolf Brabec)
  5. None (Karel Leger)
  6. NA KONCI MĚSTA (Antonín Sova)
  7. OHLASY NEJNOVĚJŠÍ POESIE ČESKÉ (Jaroslav Vrchlický)
  8. Vidiny soumraku. (Karel Nejč)
  9. Autoportrét v červnu (Stanislav Kostka Neumann)
  10. ODCHOD BOJOVNÍKA. (Jaroslav Haasz)