Moje drahá Napajedla,
ó vy jste se nepovedla
svému Tvůrci dobrému!
Ač jsem prošla prachu spousty,
potkala jsem jenom chrousty,
ale nikde člověka.
Později snad, v letním žáru
potkám přec pár nadkomárů,
jež mi trochu vzruší krev!
Ale teď tu není pranic,
v Praze kde který dlí panic,
není o kom verše psát.
Tak, má drahá Napajedla,
vy jen sama jste mne svedla
k těmto slokám hymnickým!
Zří nebes klenba šedivá
na šedých stříšek lem
a kam až zrak se zadívá,
je prachem šedá zem.
Pláň šedou vidíš za rána
a večer – šedou pláň,
a hlava, mhou jak obtkána,
ti těžce klesá v dlaň.
A myslím na tu všechnu šeď,
již zřela jsem tu dřív,
a myslím na tu všechnu šeď,
jež straší z perspektiv...
Ó měkká barvo, tišivá,
ty barvo domova,
kdy hebká, šedá tíha tvá
mé touhy pochová?
Kdy na tu ránu krvavou,
jež dávno v srdci tkví,
prach domoviny šedí svou
se navždy navrství?!
Byl večer zářivý,
byl večer jarní něhy,
stín padal na nivy
a temnil plavé břehy.
Z nich povrch Moravy
plál zlatěrudým pásem,
až v plamen sálavý
se nítil zářným jasem.
A plamenu jak dým
vzduch prozářen byl stmělý,
nad městem utichlým
se vznášel zrůžovělý.
Na nízkých domů řad,
na dusné jejich krovy,
ze světlé výše pad’
dnes odlesk pohádkový.
Mne zlákal zdaleka,
z mých dum a polosnění,
tu hledat člověka –
však nebyl k nalezení.
Zas kvetou jabloně, zas jaro tu,
a touha má se bouřně rozlétá...
Ó výš a výše nad tu samotu!
Ó dál a dále volně do světa!
Ó blíž a blíže k lidem, k životu,
jenž v jarním slunci rudě rozkvétá!
A bez vzpomínek na tu samotu,
jež hořká je a na vždy prokletá!
Rovina dušena pahorky dvěma,
řeky pruh ospalý, křoviska kol –
krajino bezcitná, krajino němá,
nikdy již básníka nerozhlahol!
Přeji ti Vesuv i se sestrou Etnou,
přeji ti smršti a potopy proud –
ať čtyři živlové současně smetou
s povrchu zemského prohnilý kout!
Chci ještě z vlaku v zúženou pláň
zrak unavený vpíti...
Kostelík kývá, rozsedlá báň
sem tenkým křížem svítí.
Buď sbohem, kraji, nocí i dnem
lež tu pod štítem božím!
Pod tvoji těžkou a žírnou zem
kéž brzy hlavu složím!
A štěstí, kterés mi nemoh dát,
a kouzlo domoviny
snad pocítím, až budu spát,
pod vrstvou tvojí hlíny.