Slavíka píseň mi zalehla v sluch,
v kouzlu té písně se zjevil mi Bůh,
oko mi oslepil ohnivý var;
– ty, dítě moje, jsi chvíle té dar.
Lehounce vsunul tě prst Boží v svět
z jara jak v lučinu běloučký květ,
těm čela kouzelnou vůní bys svou
zjasnil, již životem kol tebe jdou.
Až lidi potěšíš něhou svých vnad,
pak úběl tvé duše zapadne snad
kams v závratnou výši andělských cest,
když dál budou sny tvoje úbělem kvést.
Však z duše mé nikdy nezmizí zpěv,
jímž nitro mi plní tvůj miloučký zjev,
vždy v srdci se rozjásá čarovný pták
v dětinskou píseň, již slýcháš tak rád.
Edenu celého nejsladší ples
nezměním s písněmi, kterými dnes
duši mou rozchvívá, slavíčku můj,
slaďounce vábivý dětský hlas tvůj.
Když láskou vidím očka ti plát,
když ústka mluví, jak máš mne rád,
tu cítím, že’s dražším mi nad celý svět,
ty, dítě moje, lásky mé květ. –
Moje sladké dítě,
hebké tvoje ručky
lichotně se tisknou
na mou skráň.
I když hlava bolí,
sladce konejší mne
v něžném přitulení
tvoje dlaň.
Láska tvoje, dítě,
sílí v těžké práci,
nutí k vytrvání
duši mou.
Unavenou hlavu,
když se v mdlobě sklání,
vzpružíš k nové práci
láskou svou.
Štěstí mého kvítku,
nechť mi stále svítí
ze tvých dětských očí
hvězdy zář.
Ej, což pro mne práce,
bolest, odříkání,
pokud růží kvete
tvoje tvář!
Vlaštovičkou snesla jsi se
v hnízdo naše v slunný den,
nadýchala’s teplou vlnou
v naši jizbu sladký sen.
Lilií jsi květy bílé
rozhodila v domov náš; –
sněžným květem čílko svítí,
bílý květ též v duši máš.
Andělů jsi úsměv něžný
vrhla v duší našich skryt,
sladký úsměv, plný záře,
večerní jak hvězdy svit.
Slunkem ozářila’s mocně
srdcí našich družný let,
sluncem rozjasnil nám čela
tvojich očí modrý květ.
Tolik písní, tolik květů
přinesla jsi s nebe k nám,
co jich jaro skytá hájům,
polím, sadům, lučinám.
Až nám jeseň zchladí skráně,
zda as budeš s písní svou,
vlaštovičko naše malá,
stále naší potěchou?