Letní noc, nebe plné hvězd,
ulehlo ticho do všech cest.
Tichá noc letní, hluboká,
jakých je málo do roka.
Komíny šachet trčí tmou,
milenci ruku v ruce jdou.
V oči se sobě dívají,
jámy u cesty dýmají.
Letní noc tichá, hluboká,
měsíček svití s vysoka.
„Poslyš má milá, poslyš jen,
jaký jsem měl dnes krásný sen.
Krásný, má milá, měl jsem sen,
jak jsem tě vyved’ z domu ven.
Na cestu kvítí sypali,
překrásní ptáci zpívali.
Od domu cesta samý květ,
se mnou se točil celý svět.
Muzika hrála vesele,
až jsme se octli v kostele.
Krásná’s byla jak růže květ,
že jsem se bál až pohledět.
Samá zář, hudba v kostele,
jakby zpívali andělé – –.“
Tichá noc letní, noci tmou
milenci ruku v ruce jdou.
Rozesmutnil se její zrak.
„Má milá, proč jsi smutná tak?“
„„Jak bych já smutná nebyla,
když jsem vší radost pozbyla.
Co mě ubohou utěší,
kdo mě, ach, smutnou, potěší?
Trápí mou duši, trápí sen;
znamení zlé to, milý, jen.
Komu se o veselce zdá,
ten jistou smrt na blízku má.““
Nahoře jasný svítí den,
pod zemí věčná noc je jen.
Kahance světlo po stěnách
bledé se kmitá v šachty tmách.
Nahoře milá v světničce
modlí se k Boží rodičce.
Svatým se křížem znamená,
modlí se, vzpíná ramena.
„Maria panno, ulituj,
milého mého ochraňuj
od všeho zlého pod zemí,
i s těmi dole, se všemi!“
Noc věčná v země hlubinách,
světlo se skrádá po stěnách.
Ve světle bledém bledá tvář,
nahoře jasná slunce zář.
K Panně zrak milá upíná,
milý tam dole vzpomíná,
na černé oči, sladký hlas,
na schůzek jich večerní čas.
V hluboké šachty věčných tmách
na kvítí myslí na lukách,
na modré nebe nahoře,
zvlněných klasů na moře – – –
V hlubinách země hlásá změť
zlekaných v dáli roste teď:
šíří se dál, šílený spěch,
jakoby zavál smrti dech.
Kmitají světla po stěnách,
zděšené zraky zbystřil strach.
Všichni tam dole zahynou –
Smrť šla tam černou hlubinou.
Nahoře jasná slunce zář,
mrtvého dole bledá tvář –
Nahoře milá v světničce
modlí se k Boží rodičce...