Ó, snílku, život jejž v ty stěny zavřel šeré,
svou hlavu znavenou schyl nad stůl trpělivě,
ty, který vstupuješ, své sny a touhy steré
hluboko v srdci skryj, byť žalem zemřít mělo.
Hle, z našich oken tam jen kousek uzříš nebe,
sem slunce s úsměvem se nikdy nezahledí,
svou písní pták, květ nepotěší tebe,
jen péra skřípění, zde, píseň jednotvárná!
Skloň hlavu, zapomeň na snění svoje marná!
Když ranní slunce zlatem s křídel ptáků kane,
pod nebem jarním, volný, zkvetlým chtěl’s jít krajem,
žár letní voní, v polích rudý mák, hle, plane,
a podzim nyvý jde, a listí tiše padá – – –
Tvůj marně, básníku, duch křídly v stěny bije,
svá tvrdá neúprosný osud řekl slova,
svou šiji níže skloň, i tady též se žije!
Tak nad svým stolkem ty jsa skloněn každodenně,
den za dnem prchat zříš, ve stále stejné změně!
Jak žilami krev, život námi proudí,
a hlučí, spěchá dál; se řítí bez únavy,
za cílem vzdáleným se ženou tlivé davy.
Ve shonu, vzrušení, a věčném zápolení,
den za dnem ubíhá, a není uklidnění.
Ty, snílek bláhový, jenž námi bloudí,
své srdce chvějící otvíráš, srdce teskné,
co zatím davů zrak se vznícen chtivě leskne,
vzrušených davů těch, jež dychtí a se tísní.
Ty s tesknou na rtech, snílek bláhový, jdeš písní.
Teď jinou píseň slyš, to kterou zpívá
síť elektrických drátů, v které vítr hraje,
ta píseň tvrdá je, ji srdce neroztaje,
jak život tvrdá je, přehluší její znění,
básníku, písně tvé, ty písně marných snění!
Den celý hlučíme, vol cestu jinou,
rachotem hřmíme kol, jak v žilách neustále
vře život, proudí v nás, se valí dál a dále,
a krátký jenom čas, my unaveny zdřímnem,
když přijde vlídná noc a zahalí nás stínem.
Ty, který zamyšlen jdeš nevšímavý,
na chvíli zapomnít zde můžeš žaly svoje,
ve hluku lidí a ve zmatku žití boje.
Se zrakem snivým dál a s hlavou nachýlenou,
ty prcháš za sněním, unylou dívkou bledou.
Slyšíš tu píseň zníti,
tu píseň, kterou prozpěvují stroje,
jí země zdá se chvíti,
hluk temný, hřmící dál a bez úkoje,
v němž zlekány umlkly písně tvoje?
Slyšíš tu píseň hřmíti?
O potu, horkých slzách vypravuje,
jež smutné oči nítí,
a krvavý, slyš, příběh dále snuje,
jenž drsné hlasy k bouři rozněcuje.
Bláhový snílku, zraky,
jenž snivě upíráš kams’ do dálavy,
zda zříš ty černé mraky,
jež hlučí vznícené a hrdé hlavy, –
to píseň zmaru prozpěvují davy!
I píseň strojů tesknou
slyš, v které chví se údy zmrzačené,
a slzy těch se lesknou,
kdo zřeli oči děsem vytřeštěné,
a rety němé, navždy uzamčené!
Slyš píseň strojů divou,
jí srdce zlekané se tvoje svírá,
přehluší píseň snivou,
jež jako květ se v sebe uzavírá,
a umlká, na retech tvojích zmírá...
Zdí hradbou obehnán, položen v stínu,
se čtvercem nad sebou modrého nebe,
já starostí sta chovám ve svém klínu,
v myšlénkách těžkých pohřížený v sebe.
Těch, kteří za chlebem spěchali denním,
já chovám stopu, řada nekonečná,
já přežil je, a aniž sebe měním,
zřím jiné, jiné zas, tvář jejich vděčná
se zjasní, vítám je, jak starý známý,
když vrací se večera hodinami.
Znám jejich radosti i jejich žaly,
jsem mlčelivý však, tajemství mnohá
zdi moje šeré na vždy pochovaly.
Když odvrátila s hněvem tvář se Boha,
a výkřik děsu ticho moje zrýval,
já v náruč přijal zkrvácené tělo,
a před zvědavým zrakem jsem je skrýval,
a slzy vpíjel, horké chladil čelo –
Zdí hradbou obehnán, položen v stínu,
já bídy mnoho chovám ve svém klínu!
Mně cizí ulic shon je, hluk a vřava –
Ten sladký hlas a nevinné hry děcka,
jež v ulici zří, v tajemné jak světy,
má radost jediná je, radost všecka.
i v stínu mém, básníku, pučí květy!
Ať ulic popěvkem, ať písní,
já denně tebe volám v tento čas,
můj neúprosný je a tvrdý hlas,
jenž v snění tebe tísní,
a tónů stupnicí se v duši vtírá.
Jak prsty železné on tebe svírá.
Slyš moje lkání,
měj slitování!
Slyš hlasy moje zpívající,
v nich v hadrech bída zoufale si stýská,
i krčmy poslední změť hlasů vříská,
v ulice ztichlé v město spící.
A žebrák od domu jde k domu dál,
by ruku štědrou sobě vyhledal.
Slyš moje lkání,
měj slitování!
Já hlasem svým klid ruším dvoru.
O dlažbu jeho drobný peníz zvoní;
při zvucích mých se malé děti honí,
a ve plesném, hle, hlučí sboru.
Už píseň moje ke konci se chýlí,
slyš, kterak dole kolovrátek kvílí.
Slyš jeho lkání,
měj slitování.
Zmlk ulic hluk, ztich vír a shon,
ze hvězdných výšek splývám;
v života boje zmar a ston
útěchy píseň zpívám.
Jí otevři už duši svoji tesknou!
Na nebi snivé, hle, se hvězdy lesknou!
Své písně dumným nápěvem,
dotekem vlídných dlaní,
zamykám víčka, ret je něm,
stín plaším s bledých skrání.
Nad spícími se zrak můj s láskou chýlí,
slyš vzdechy jich, jak ulétají chvílí.
Hle, měsíc jejich do oken
se mlčelivý dívá,
po špičkách k spícím jde teď sen,
jich tvář se pousmívá.
Slyš, rety jejich šeptají cos’ tiše!
Jak dechem jedním celé město dýše.
Prostorem hvězdným měsíc mdlý
jak bledý poutník spěje –
tvé srdce dále nápěv zlý
si pěje beznaděje.
Ó, ty, jenž bdíš, mou vlídnou nechej dlaní
tvých znavených se lehce dotknout skrání!